Mgr. Radek Galaš
Úvod
Josef Ježek se narodil 2. srpna 1884 v Žamberku jako prostřední syn Františka Ježka a Josefy Ježkové, rozené Novákové. Jeho otec byl významnou žamberskou osobností, neboť stál za založením české měšťanské školy a stal se jejím ředitelem. Josef měl dva bratry – Františka a Vladimíra.
Josef Ježek vychodil 4 třídy obecné školy v Žamberku a v dalších studiích pokračoval jako privatista (tj. otec jej učil doma), a to až do 4. třídy gymnázia v Rychnově nad Kněžnou. V 5. třídě gymnázia již byl zapsán jako veřejný žák. Gymnázium však ke značné nevoli otce nedokončil, neboť jak sám uvádí, rozhodl se „pro vojenskou dráhu a po splnění 5 tříd středních škol dal se zapsati do zeměbranecké kadetní školy ve Vídni“. V rámci studia kadetky Josef zdokonalil svoji němčinu a v roce 1902 po ukončení studia byl v hodnosti podporučíka vyřazen k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 22 v Černovicích (Czernowitz), tedy hlavním městě Bukoviny, která byla součástí Rakousko-uherské monarchie.
V krátké době se stal pobočníkem velitele praporu, později zástupcem pobočníka velitelem pluku, a nakonec zástupcem pobočníka velitele brigády. V této funkci dosáhl hodnosti poručíka. V Černovicích se Ježek seznámil s Olgou ze Semaků, dcerou vysokého činitele řeckovýchodní církve, profesora a konsistoriálního rady v Černovicích rytíře Eugena Semaky a jeho manželky Theofily Semakové, roz. Orobko. V roce 1909 požádal Ježek o převzetí k četnictvu a jak sám k tomu později uvedl, že ho k tomu vedla „snaha o brzké samostatné postavení a touha, abych se mohl oženit“. K četnictvu byl převzat v hodnosti poručíka a byl přidělen k zemskému četnickému velitelství č. 13 v Černovicích, kde vykonal odbornou zkoušku, opět s vyznamenáním, a ve svých 26 letech byl v hodnosti poručíka ustanoven velitelem Četnického oddělení ve Vižnici. V srpnu téhož roku byl jmenován pobočníkem zemského četnického velitele v Černovicích.
Dne 27. listopadu 1910 uzavřeli Josef Ježek a Olga ze Semaku sňatek a 28. září 1913 se manželům Ježkovým narodila jediná dcera Olga. Těsně po vypuknutí 1. světové války musela být Ježkova rodina spolu s dalším civilním obyvatelstvem evakuována z důvodu ohrožení Černovic a Bukoviny válečnými operacemi. Josef Ježek zůstal v místě svého působiště sám a v témže roce byl poprvé mimořádně povýšen. Důvodem bylo ocenění jeho rozhodnosti v průběhu bojů, které probíhaly nedaleko Černovic. Ježek zastihl u obce Katzinka na zdejší vlakovém nádraží evakuující se jednotky dělostřelectva, které právě vagónovaly dělostřeleckou baterii, když z kopce nad nádražím došlo k jejich ostřelování. Vojáci se ve strachu před palbou rozutekli a tím, že se Ježek na koni rozjel proti místu, odkud palba přicházela, povzbudil vojáky, kteří se vrátili na svá místa a dokončili nakládání. Za toto jednání, které sám Ježek za hrdinství nikdy nepovažoval, byl oceněn Vojenským záslužným křížem III. třídy za statečnost a generál Fischer jej zároveň mimořádně povýšil do hodnosti rytmistra.
Krátce po návratu manželky a dcery v létě 1915 byl Josef Ježek z politických důvodů přeložen k zemskému četnickému velitelství č. 1 ve Vídni a zařazen jako velitel administrativního četnického oddělení v St. Pölten v Dolních Rakousích. Toto přemístění mělo být zdůvodněno politickou nespolehlivostí jeho manželky Olgy, ale stejně tak mohlo být příčinou i Ježkovo tehdejší členství v českém národoveckém spolku – Česká beseda – v Černovicích, neboť jako četník nesměl být podobným způsobem organizován. I přes tento zákaz se však Ježek členem národoveckého spolu stal a byl v něm zapsán pod smyšleným jménem – Josef Žamberský.
V St. Pölten se značně zhoršil zdravotní stav Ježkovy manželky a dne 18. dubna 1917 ve věku 27 let zemřela. Příčinou smrti byla vrozená srdeční vada. I přes tuto tragédii byl Josef Ježek téhož roku přemístěn, tentokrát na ministerstvo zeměbrany ve Vídni, a to jako referent v četnickém oddělení XX. Spolu s rodinou se odstěhoval do Vídně, kde zůstal až do konce války a vzniku samostatného Československa.
V září 1918 jej na poradě zemských četnických velitelů kontaktoval generál šlechtic Václav Řezáč, tehdejší zemský četnický velitel v Čechách a sdělil mu, že „v nastávajících státoprávních změnách, které se očekávaly každým okamžikem, jej určuje za svého pobočníka a pověřil jej, aby co nejdříve po převratu přijel do Prahy“. Po vzniku samostatné Československé republiky 28. října 1918 se Josef Ježek musel rozhodnout, zda zůstane ve službách rakouského četnictva, či opustí významné místo, které zastával, a odejde zpět do Čech. Ježek se záhy rozhodl pro odchod. Avšak navzdory tomu, že se gen. Řezáčovi hlásil okamžitě po příjezdu do Prahy, generál mu oznámil, že nemůže svůj slib pobočnického místa dodržet a nabídl mu pouze místo velitele četnického oddělení v Jindřichově Hradci. Ježek toto místo přijal a do nového působiště přestěhoval i svoji rodinu.
Již v listopadu 1919 byl na přímý rozkaz gen. Řezáče povolán zpět do Prahy a umístěn na ministerstvo vnitra jako pobočník přednosty 13. oddělení. Toto oddělení mělo zásadní vliv na rozvoj a činnost četnictva jako takového a jednalo se tedy o značně vlivné postavení. Krátce na to byl Ježek v roce 1920 povýšen do hodnosti majora. V roce 1925 byl Josef Ježek jmenován přednostou příslušného oddělení a svůj vliv začal uplatňovat naplno. O tomto místě je nutno uvést, že jeho význam byl kladen na úroveň významu zemského četnického velitele, měl však přímý vliv na činnost a rozhodování velitele generálního. V této funkci setrval až do roku 1936.
Období let 1925–1936 se stalo érou zásadního rozmachu četnictva. V této době byla zřízena řada nových specializovaných služeb, byly zaváděny nové metody a řada činností či oborů působí v rámci bezpečnostních sborů do současné doby. Došlo tak ke zřízení Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze, byly zřízeny pátrací stanice, bezpečnostní rozhlas. Nebývalý rozmach zaznamenala i služební kynologie a bylo zřízeno bezpečnostní letectvo. Československé četnictvo a bezpečnostní sbory obecně získaly jméno a významné postavení i v zahraničí. Josef Ježek měl na tomto rozvoji zásadní podíl. Mimo jiné i proto, že byl zastáncem vojenské organizace četnictva. Již od roku 1918 zde existovaly snahy o jeho „odvojenštění“, zcivilňování apod. Ježek velmi dobře chápal, že by to vedlo k ohrožení výkonnosti a efektivity četnictva a jak sám uvádí: „po celou dobu své služby hájil jsem houževnatě vojenskou organizaci četnictva, aby se nemohlo státi doménou některé politické strany“.
V roce 1936 byl Josef Ježek přemístěn na Slovensko ve funkci zemského velitele. Těsně před odchodem do Bratislavy byl prezidentem republiky mimořádně jmenován do hodnosti generála. V této funkci však nezůstal dlouho a již v následujícím roce se vrátil zpět do Prahy, tentokrát do funkce zemského velitele pro Čechy. Následující období let 1937–1939 již neumožnilo Ježkovi podnikat další aktivity v oblasti rozvoje četnictva. Mezinárodní a vnitropolitická situace prakticky donutila nejenom četnictvo se soustředit především na problémy související s agresí Německa vůči Československu.
Po mnichovském diktátu začala republika odstupovat pohraničí Německu a Josef Ježek se stal z titulu své funkce zemského velitele členem delimitační komise. Jeho působení a úloha na tomto poli nejsou dosud dostatečně probádány, nicméně z dosud zjištěných poznatků vyplývá, že se snažil hájit zájmy Československa co nejvíce. To mu vyneslo uznání nejen ze strany našich činitelů, ale i ze strany německé strany, která oceňovala jeho věcné a logické argumenty a vedle bezvadné němčiny i rázné a nekompromisní vojenské vystupování. Ježek k tomu sám později uvedl, že delimitační komise „koncem roku 1938 začala prováděti praktické důsledky mnichovského diktátu při vytyčování nových hranic. […] Šéfem české sekce byl zplnomocněnec ministerstva zahraničních věcí Heidrich. Za ministerstvo vnitra byl do komise vyslán sekční šéf Dr. Holl a já. Práce se prováděla etapově v úsecích Znojmo, Karlovy Vary a Ratiboř […] Snažil jsem se vystupovat energicky v hájení našich požadavků. Přístupný elaborát této smíšené česko-německé komise byl důsledně propracován a měl přinést značné zlepšení hranic mezi republikou a Německem […] avšak do 15. března 1939 nedošlo k praktickému provedení dosažené dohody“.
Gen. Ježek za druhé světové války
15. března 1939 vstoupila německá vojska na naše území a zahájila okupaci zbytku republiky. Slovensko vyhlásilo samostatnost a pro generála Ježka začalo zcela nové období. Období snad nejkontroverznější z celé jeho kariéry a zároveň období poslední, alespoň co se jeho služby týče.
V období březnových událostí působil Ježek na pozici zemského četnického velitele v Čechách. Na mnoha místech panovalo rozhořčení, odpor nebo apatie na straně jedné a bezohlednost, arogance a samolibost na straně druhé. Okupační německé jednotky jednoznačně a beztrestně překračovaly svoje pravomoci a na mnoha místech docházelo k nekompromisnímu narušení výkonu bezpečnostní služby, k přímému pronásledování policistů a četníků nebo jejich nucenému zneužívání ve prospěch okupačních sil. Ježek se v roli zemského velitele rozhodl pro razantní krok, jak vzpomíná: „rozhodl jsem se, že vyhledám nějakého vyššího vojenského velitele okupační armády a dotáži se ho, může-li četnictvo dále vykonávati službu a co znamenají opatření, učiněná v budově ZČV. Odebral jsem se za tím účelem o 11. hod. do budovy zemského vojenského velitelství […] tam se mi představil nějaký vyšší důstojník, myslím že v hodnosti plukovníka […] Položil jsem mu obě otázky a on mi na to odpověděl, aby četnictvo vykonávalo až na další normální službu s nejnutnější výstrojí, skladiště v budově zemského velitelství, že zůstanou i nadále zajištěna a ostatní opatření že budou odvolána“. Po návratu o svém jednání podal zprávu přednostovi 13. oddělení ministerstva vnitra dr. Liškovi a současně nařídil ničení spisů především zpravodajského a mobilizačního charakteru.
Koncem března nebo počátkem dubna vykonal generál Ježek návštěvu u velitele okupačních vojsk generála Blaskowitze; též se zúčastnil porady tehdejšího ministra vnitra dr. Fischera. Tématem bylo projednávání početního stavu četnictva a používání výzbroje bezpečnostních sborů. Německá strana při těchto jednáních striktně požadovala snížení početního stavu bezpečnostních sborů. České bezpečnostní sbory byly Němci považovány za značně nespolehlivé, vzhledem k oddanosti drtivé části jejích příslušníků ideálům první republiky a T. G. Masaryka. Zároveň panovala obava, že by se mohly velmi efektivně postavit na ozbrojený odpor proti postupům okupační správy, či z jejich aktivního zapojení do odbojové činnosti. Tato obava se v budoucnu ukázala zcela správnou. Výsledkem jednání nakonec bylo prosazení stanoviska ministerstva vnitra, že nebudou stavy snižovány a že bude vykonávána bezpečnostní služba v původním rozsahu a výzbroji. Zásluhu na tom mělo i Ježkovo vystoupení.
V průběhu jara došlo k zásadním změnám ve vládě a do jejího čela byl v dubnu 1939 jmenován generál Alois Eliáš. Jemu bylo prozatímně svěřeno i vedení ministerstva vnitra. V červnu 1939 pak Eliáš pozval Ježka k osobnímu jednání. Ježek k tomu později uvedl: „požádal mne, abych na něho počkal na Malostranském náměstí u pomníku Denise, že tady bude projíždět autem na hrad, abych tedy přisedl k němu do vozu, tak se také stalo […] pak mi naznačil, že potřebuje nutně mých služeb a že se rozhodl mne navrhnout za ministra vnitra […] vysvětloval jsem mu, že jsem se politikou prakticky nikdy nezabýval a že jsem celý život věnoval jen výstavbě četnictva. Generál Eliáš nato odpověděl asi toto: Já tě na tom místě potřebuji. Jsi jediný, který nosí uniformu, umíš perfektně německy, což já neumím. Nemajíce vlastního vojska, potřebujeme udržeti za všech okolností četnický sbor, který může tvořiti jedinou ochranu obyvatelstva na našem venkově. Četnictvo bude v budoucnosti jediným naším spolehlivým bezpečnostním sborem. Já tě znám, budeš s to čeliti Němcům […] není to můj rozkaz, ale mé přání […]“. Ježek s návrhem souhlasil a Eliáš ještě týž den navrhl státnímu prezidentovi dr. Háchovi jmenování Ježka ministrem vnitra. Funkce ministra vnitra se Ježek ujal 1. července 1939.
Nedlouho po jmenování ministrem byl Ježek pozván na jednání do Berlína; K. H. Frank mu telefonicky vzkázal, že se má 7. července 1939 dostavit k říšskému veliteli SS Heinrichu Himmlerovi. Předseda vlády gen. Eliáš „vybavil“ Ježka informacemi, požadavky a stanovisky vlády s tím, že nejdůležitější bude prosadit udržení českého četnictva a že je potřeba intervenovat za legionáře, kteří začali být německými orgány z bezpečnostních sborů svévolně propouštěni. Ježek později vzpomínal, že Himmler k němu hovořil zhruba tímto způsobem: „divíte se jistě proč jsem Vás pozval. Jsem nejvyšším Vaším představeným, neboť je mě uložena starost o bezpečnost Říše. Prohlídněte si mne dobře. Uvidíte, že jsem ještě mlád (39), nejmladší ze všech těch, kteří v ostatních státech jsou pověřeni podobným úkolem. A já je všechny přežiji“. Následoval několikahodinový monolog na téma úkolů a cílů národně socialistické Říše a o úkolech českého národa v rámci německého státu. Ježek si však dovolil oponovat, že „Češi mají své city, které byly pošramoceny ztrátou svobody z nikoliv vlastní viny a že toto je třeba také respektovat“. To Himmlera samozřejmě popudilo k dotazu: „…tak co chce vlastně český národ?!“. Ježek na to odpověděl: „…Češi jsou přesvědčeni, že nynější řešení jejich státní existence není a nemůže býti v budoucnosti definitivní a že bude při definitivním urovnání světa pro ně ještě příznivější. Češi jsou početně malý národ a nebudou tudíž určovati svůj konečný osud přes vysokou inteligenci, kulturu a pracovitost sami. Po válce rozhodnou veliké a rozhodující mocnosti a mezi těmi jste přece Vy…“. Ježek pak v rámci úkolů, uložených mu předsedou vlády, intervenoval v otázce legionářů v bezpečnostních sborech a informoval Himmlera o protiprávních zásazích okupačních úřadů a jednotek do správy státu, denního života, a především do působnosti policie a četnictva. Himmler na základě tohoto rozhovoru rozhodl o jejich okamžitém povolání zpět do služby. To byl zásadní úspěch. Jednak postižení příslušníci nepřišli o svoje sociální jistoty a jednak to byl výrazný signál ve vztahu k bezpečnostním sborům, který jasně říkal, jakým směrem se jejich velení chce ubírat, tedy cestou striktního vyžadování svrchovanosti českých bezpečnostních sborů. Samozřejmě v mezích možností, daných okupační politikou.
V průběhu roku 1940 tlak německých orgánů a jejich zasahování do věcí státní správy stoupalo. Snahy o germanizaci nabíraly obrátky a Němci neváhali využít i české zdroje, fašistických organizací především pak Vlajky. Ježek se v tomto období přímo podílel na některých významných opatřeních právě proti tomuto fašistickému hnutí a intervenoval za různé perzekvované osoby. Za mnohé je na místě zmínit případ dr. Preiningera. S ním a jeho manželkou Marií Preiningerovou se Ježek seznámil v roce 1937 a stali se z nich přátelé. Byla pro Ježka v určitém směru osudovou ženou, neboť se později stala jedním z hlavních svědků v politickém procesu v roce 1954. Dr. Miroslav Preininger měl v roce 1940 hodnost vrchního policejního rady a byl správcem pražského okresu Královské Vinohrady. Již před okupací se účastnil vyšetřování fašistických organizací a procesu s tzv. Volkssportem. To se stalo důvodem jeho následné perzekuce a zatčení gestapem na základě udání v září 1940. Generál Ježek okamžitě intervenoval přímo u K. H. Franka a Preininger byl skutečně propuštěn, avšak v listopadu 1940 byl zatčen znovu a přes všechny intervence v lednu následujícího roku deportován do koncentračního tábora Flossenbürg s poznámkou – návrat nežádoucí. Zde byl 9. března 1941 dr. Preininger surově utlučen. Ježek již jen vymohl návštěvu manželky Marie Preiningerové přímo v táboře. Nebylo obvyklé, aby pozůstalým bylo umožněno se rozloučit se svými drahými. Marie Preiningerová do Flossenbürgu skutečně odjela. Zde jí bylo se svolením velitele tábora povoleno shlédnout mrtvolu manžela, kterého, jak sama uvedla: „poznala pouze podle zlatého chrupu a tvaru lebky…“. Díky Ježkovi bylo rodině dovoleno ostatky dr. Preiningera převézt do Prahy, veřejně pohřben však být nesměl. Ježek pak intervenoval ve věci rodiny Preiningerových dále a zasadil se o to, aby jejich syn Miloslav nebyl vyloučen z gymnázia a rodinu i nadále podporoval finančně.
Ježek byl znám svým postojem k českému četnictvu v tomto nelehkém období, byl stejně tak znám svým zarytým odporem k obsazování míst v četnictvu bývalými důstojníky armády německé národnosti a účinně se tomu bránil. Také velmi dobře věděl o tom, že se s četnictvem a vládním vojskem počítalo pro ozbrojené vystoupení proti okupaci. Ježek dokonce osobně nabádal generála Reifa, jakožto zastupujícího generálního velitele četnictva, aby vedl četnictvo ve vlasteneckém duchu.
Ježkovo působení v křesle ministra vnitra mělo velmi široký záběr, což bylo dáno především náplní resortu, který řídil. Setkával s řadou německých a nacistických osobností. Opakovaně se setkával s K. H. Frankem, šéfem jeho kanceláře Giessem, zástupcem velitele bezpečnostní policie a bezpečnostní služby Bőhmem, šéfem gestapa Staleckerem, generálem Kamptzem a řadou dalších. Řadu setkání absolvoval buď na základě jejich předvolání, pozvání či z pokynu generála Eliáše. K jeho povinnostem ministra náležely i návštěvy nejen předních představitelů nacistických institucí, ale i povinné návštěvy různých „dýchánků“, na kterých se s nimi musel setkávat. Jedním z takových „dýchánků“ byla například návštěva, která se odehrála počátkem října 1940. Ježek se musel na pozvání zúčastnit schůzky u Miloše Havla. Právě na této schůzce, které se vedle předních nacistických pohlavárů účastnil i Horst Böhme, Ježek odmítl diskutovat o „Říši nebezpečných osobách“, kdy mu bylo vyčítáno, že jeho úřad o nich „nečiní žádná oznámení“. Situace, která se na první pohled může zdát bezvýznamnou, však byla ve skutečnosti díky Ježkovu postoji a vyjádřením značně nebezpečnou. Proto 5. listopadu 1940 zaslal Böhmemu omluvný dopis s jediným cílem: „dostati se z životu nebezpečné situace“, do které ho přivedlo jeho prohlášení.
Sám Ježek nebyl odbojově nijak organizován. Nebyl členem žádné odbojové organizace či skupiny, přesto však pro odboj pracoval. Věděl o ilegální činnosti celé řady lidí včetně činnosti generála Eliáše. Pro řadu z nich obstarával významné informace všeobecného, ale i vojenského, strategického a hospodářského významu a celá řada těchto informací končila v Londýně. Podával například zprávy o zatčených kněžích, o jejich počtech, o persekuci českého obyvatelstva, ale i o „přehmatech“ německých orgánů či rasové a národnostní persekuci. K tomu měl zřízenu zpravodajskou síť informátorů nejen z řad bezpečnostních sborů. Z titulu své funkce ministra vnitra umožnil útěk z protektorátu dr. Feierabendovi a dr. Nečasovi. Nařídil pátrat po jejich mrtvolách ve Vltavě s údajným podezřením na sebevraždu a získal jim tak dvanáctihodinový náskok, který umožnil jejich úspěšný odchod do zahraničí a zapojení do zahraničního odboje. Před zatčením primátora dr. Klapky připravoval kanál i pro něho včetně četnického stejnokroje pro jeho krytí. Dr. Klapka však odchod do zahraničí odmítl, posléze byl zatčen a popraven.
V období výkonu funkce ministra vnitra se Ježek stal svědkem a účastníkem několika vládních krizí. První vládní krize přišla téměř bezprostředně po listopadových událostech roku 1939. Eliášova vláda, respektive někteří její členové, chtěli okamžitě na protest proti německým represáliím podat demisi. Sám Eliáš byl však zásadně proti se slovy, že je třeba vydržet, aby na místo vlády nepřišly „živly Němcům přátelské“. Ostatně tato hrozba zde visela stále. Druhá krize přišla počátkem roku 1941, kdy K. H. Frank veřejně zaútočil na bývalé legionáře nejen ve službách policie a četnictva, ale ve státních službách obecně. To se samozřejmě přímo dotklo bývalého legionáře Eliáše a vláda opět zvažovala demisi. Někteří její členové zastávali velmi ostré stanovisko pro odstoupení, nicméně sám Eliáš ministry v závěru mírnil s tím, že mu byl z Londýna dán vzkaz, aby ještě zůstali.
Vrcholná krize však přišla po zatčení předsedy vlády gen. Eliáše. K tomu došlo 27. září 1941, tedy po příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Bezprostředně po Eliášově zatčení se vláda sešla k poradě, na které padl návrh na odstoupení a doporučení, aby demisi podal i státní prezident dr. Hácha. O tomto návrhu bylo hlasováno. Ježek spolu s Krejčím byl proti, někteří členové vlády se raději zdrželi. Vzhledem k tomu, že nebylo hlasováno jednotně, předal Jaroslav Krejčí dr. Háchovi doporučení setrvat ve funkci státního prezidenta a vládu ponechat. To vše je samozřejmě velmi zjednodušeně řečeno. Faktem zůstává, že Ježkům odmítavý postoj k abdikaci mu byl po roce 1945 vyčítán i přes to, že jak se sám vyjádřil „…je lépe, zůstane-li zde tato vláda, než aby zde byla vláda jakákoliv…“. Ježek si velmi dobře uvědomoval, jak fatální následky by mohla mít vláda s účastí českých fašistů, která by byla nakloněná Němcům. Závěr byl takový, že ani prezident, ani vláda neabdikovali a Ježek ve vládě setrval. To bylo oznámeno i zastupujícímu říšskému protektorovi, který vládu vyzval, aby se v odpoledních hodinách dne 28. září 1941 dostavila k audienci. Na té jim Heydrich „vyslovil svoji nespokojenost s vývojem událostí v Protektorátě a ohlásil zavedení stanného práva a obvinil celou Eliášovi vládu z nadržování Eliášově vlastizrádné činnosti“.
Následně se ve vládě začalo diskutovat o novém předsedovi vlády, padlo několik návrhů, mezi jinými padlo i Ježkovo jméno, který ale tento post odmítl. Mezi zásadní důvody patřila i skutečnost, že Heydrich jednoznačně požadoval, aby do nové vlády přišli Emanuel Moravec a Walter Bertsch (Moravec se v roce 1942 stal ministrem školství a lidové osvěty, Bertsch se ministrem práce a hospodářství).
Dne 18. ledna 1942 byli všichni představitelé vlády opět pozváni k audienci u Reinharda Heydricha. Každý z ministrů měl k audienci vyhrazeno půl hodiny. Rozhovorům byl přítomen i státní sekretář K. H. Frank. V průběhu této audience došlo k prudké roztržce mezi Ježkem a Heydrichem, který Ježkovi vytýkal celou řadu věcí ohledně jeho působení na ministerstvu vnitra. Ježek na to reagoval a Heydrichovo rozčilení stoupalo. Vrcholem byla Ježkova poznámka: „plním své povinnosti přesně podle platných zákonů a předpisů, avšak je mi dána v tom hranice mou ctí důstojníka a Čecha“. Heydricha to tak popudilo, že na Ježka začal křičet, zda se domnívá, že je tak hloupý a pak doslovně uvedl: „buď jste tak naivní, nebo jste ten největší zločinec“, pak se podíval na hodinky. Nato se Ježek beze slova zvedl, úklonem pozdravil Franka i Heydricha a s krátkou poznámkou k Frankovi odešel středem. Přísahu věrnosti tak Josef Ježek skutečně nesložil. Následujícího dne byl Ježkovi doručen dopis, podepsaný státním prezidentem dr. Háchou, o jeho odvolání z funkce ministra vnitra. Důvodem odvolání mělo být nespolečenské chování vůči Frankovi a svévolné přerušení rozhovorů. Ježek si vzápětí vzal zdravotní dovolenou a okamžitě po návratu mu byl předán dekret o přeložení do trvalé výslužby. To bylo nařízeno přímo K. H. Frankem. Tím skončila nejen politická, ale i služební kariéra generála Josefa Ježka.
Josef Ježek u německých špiček příliš obliby a důvěry nepožíval a zejména ne u Heydricha a Franka. Svědčí o tom mimo jiné i Heydrichův dopis, adresovaný Martinu Bormannovi, který byl nalezen ve štěchovickém archivu. Heydrich v tomto dopise charakterizoval jednotlivé ministry, Ježka hodnotil slovy: „nejnebezpečnějším mužem a tajným vůdcem odporu a tudíž nebezpečným bodem pro jednotnou linii kabinetu byl nepochybně ministr vnitra Ježek, který požíval také zvláštní důvěry státního presidenta […] Ježek je typ Čecha, který ve zdánlivé otevřenosti kritizuje německá opatření, poněvadž má za to, že tím může omýliti vojácky cítícího člověka a zaměňovati takovou falešnou otevřenost za pravdivost […] v běhu rozmluvy, zvláště když jsem poukázal na mě známou nespolehlivost jeho zetě, se stal Ježek neobyčejně nepokojný a ke konci beztaktní a výslovně útočný. Této příležitosti jsem použil, abych požádal státního presidenta […] o jeho odvolání“. Vše dokresluje Heydrichova řeč ze 4. února 1942, kterou pronesl v Německém domě v Praze a ve které mimo jiné uvedl: „Ježek podle mého přesvědčení jasně věděl o mnoha věcech, pro něž byl Eliáš odsouzen k smrti a Ježek nebyl námi sebrán a postaven ke zdi z jistě taktických důvodů […] Státní president žádal, aby Ježek zůstal dále jako ministr vnitra. To by znamenalo, že by Ježek pak v této nové vládě byl tajným vůdcem fronty od dřívějška, člověkem, který byl vždy v oposici, který vždy popichoval a v skrytu, potajmu štval vládu a tak by již předem přinesl trhlinu do této vlády […] Bylo to velmi obtížné, protože se těšil zvláštní důvěře státního presidenta“.
Samotný Ježkův odchod do výslužby však nestačil. V roce 1942 se Frank zasloužil o to, že byl Ježkův zeť Robert Váňa Semaka propuštěn od četnictva. Rodina byla sledována a byla pod kontrolou gestapa. V roce 1943 byl Robert Váňa Semaka zatčen a čtyři měsíce vězněn a vyslýchán gestapem. Spolu s ním byla zatčena i hospodyně Petronella Kohutová. Ježek i jeho rodina se měli stát oběťmi tzv. Žamberské masové aféry, ve které šlo o „pašování“ masa od řezníků ze Žamberka do Prahy a narušování německého hospodářství. Ani Váňovi Semakovi, ani nikomu jinému z Ježkova okolí však nebylo nic prokázáno.
V roce 1943 musel Ježek nastoupit do zaměstnání a v březnu 1943 se stal referentem v podniku Západočeské továrny Kaolinové. Zde oficiálně pracoval až do 15. května 1945. I zde se Ježek podílel na odbojové činnosti, počínaje poslechem zahraničního rozhlasu a šířením zpráv až po hmotnou pomoc rodinám po zatčených.
Ježek byl od samého počátku okupace přesvědčen o tom, že se jedná pouze o dočasný stav a že válku Německo nevyhraje. K tomu směřovala i jeho činnost. I přesto tušil, že jeho postavení po skončení války nebude jednoduché. Svědčí o tom jeho vyjádření „…očekával jsem, že jako vládní činitel budu v nové republice vyšetřován“. Nečekal však, že vazebně: 15. května 1945 byl zatčen a umístěn do policejní zajišťovací vazby. Česká veřejnost se z tisku dozvěděla hlavní důvody jeho zatčení – členství v někdejší protektorátní vládě a kolaborantství s Němci. Ježkovi bylo v okamžiku zatčení 61 let a trpěl nervovým onemocněním a častými žaludečními obtížemi.
První oficiální Ježkovy výslechy byly vyšetřujícími orgány zahájeny pravděpodobně až 21. června 1945. Výslechy svědků začaly v polovině listopadu 1945 a samotné trestní oznámení bylo podáno až 15. února 1946. Josef Ježek byl stíhán na základě tzv. velkého retribučního dekretu č. 16/1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Tento dekret mimo jiné definoval zločiny proti státu, vymezoval trestnost členství v některých nacistických a pronacistických organizacích. Stanovoval způsob spáchání zločinů proti státu v podobě propagace a podpory fašistického nebo nacistického hnutí tiskem, rozhlasem, filmem, divadlem apod. Právě rozhlasové projevy, přednesené Ježkem v době jeho působení ve vládě, se staly jedním ze zásadních bodů jeho obžaloby. Po celou dobu probíhaly výslechy svědků a samozřejmě i opakované výslechy Josefa Ježka. Do února 1946 bylo vyslechnuto přes 30 svědků, včetně K. H. Franka. Dne 28. listopadu 1946, tedy rok a půl po vzetí Josefa Ježka do vazby, byla národním prokurátorem Národnímu soudu v Praze konečně podána obžaloba. Návrh obžaloby vypočítával důkazy, svědky a teze odůvodňující obvinění Josefa Ježka ze zločinů proti státu podle § 3 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. Z. a n. ve znění zákona č. 23/1946 Sb. Z. a n. a zločinu proti státu podle § 1 citovaného dekretu, spáchaného činem podle § 6. čís. 1 zák. na ochranu republiky. Obžaloba uváděla celou řadu skutků, kterých se měl Ježek dopustit. Šlo i o situace, které buď sám Ježek nemohl ovlivnit, či nesouvisely s jeho funkcí člena protektorátní vlády. Za vinu mu bylo kladeno vyhledávání styků s vrcholnými představiteli okupační moci bezprostředně po obsazení zbytku republiky v roce 1939 a zřízení styčných důstojníků. Ježkův vstup do protektorátní vlády nebyl opomenut. Jeho zavinění podle obžaloby spočívalo mimo jiné v tom, že již mohl vědět, jak se okupanti v českých zemích chovají, Ježkova návštěva u Himmlera byla vydávána za podlézání a vrcholem všeho byla tvrzení, že „viděl zblízka události jak dne 28. října 1939 tak 16. a 17. listopadu 1939 […], aniž by z toho vyvodil nějaké důsledky“. Součástí obvinění se staly i teorie o Eliášově nedůvěře Ježkovi či zmíněná omluva po schůzce s nacisty u Miloše Havla. Nebyla vynechána ani odpovědnost za projevy vlády. Důkazy se opíraly zejména o svědectví. Zajímavostí procesu je, že Ježek byl souzen v samostatném procesu a jako jeden z mála představitelů Eliášovy vlády byl stále ve vazbě, a to bez ohledu na jeho věk či zdravotní stav.
Hlavní líčení se konalo v lednu 1947, přičemž závěrečný verdikt byl vynesen 28. ledna 1947. Národní soud se kauzou zabýval velmi podrobně, spis je poměrně rozsáhlý a má celou řadu příloh včetně důkazů ze štěchovického archivu či provedené konfrontace mezi K. H. Frankem a Josefem Ježkem. Frank při ní doslovně uváděl, že Ježek „s úspěchem intervenoval i ve prospěch studentů […] svou úspěšnou intervencí ve věci domažlických rukojmí způsobil, že asi 100 osob z těchto internovaných bylo propuštěno…. (šlo o rukojmí, kteří byli Němci vzati v době pátrání po Janu Smudkovi po kladenském atentátu – pozn. aut.)“. Obžaloba byla nakonec ve většině bodů vyvrácena. Národní soud zhodnotil veškeré důkazy a svědectví bez zaujetí a v závěru vynesl výrok o vině v následujícím znění: „Josef Ježek […] j e s t v i n e n, že v době zvýšeného ohrožení republiky v Praze a v Českých Budějovicích podporoval nacistické a fašistické hnutí rozhlasem a na veřejném shromáždění schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky a jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství, úřadů a orgánů jim podřízených č í m ž s p á c h a l zločin proti státu podle § 3 odst. 1 retrib. dekretu č. 16/45 Sb. ve znění zákona č. 23/46 Sb. Od potrestání obžalovaného soud podle § 16 odst. 2 retr. dekr. upouští“. Upuštění od potrestání bylo praktikováno zejména v těch případech, kdy vina obžalovaného byla zcela zanedbatelná ve srovnání se zásluhami o odbojovou činnost. Soud velmi precizně posuzoval míru zavinění a zásluh. Soud prokázal, že Ježek „pronikavým způsobem zasáhl dne 17. listopadu 1939 ve prospěch studentů […] ostrým způsobem vystoupil proti Vlajce a fašistickému hnutí vůbec […] bezohledně likvidoval Němci nastrojený útok na budovu Národního souručenství […] působil při dodávání zpráv do zahraničí […] působil, aby hasičstvo a četnictvo bylo připraveno pro případ ozbrojeného povstání […] zákrokem pomohl celé řadě lidí při zatčení […] finančně podporoval studenty a příslušníky perzekuovaných […] jako jediný český ministr se postavil na odpor Heydrichovi počátkem roku 1942 […] atd.“.
Po vynesení rozsudku byl Josef Ježek okamžitě propuštěn z vazby a mohl se konečně vrátit k rodině a plně si jí užívat. Jeho zdraví však bylo vážně podlomeno nejen jeho věkem, ale především všemi útrapami vazby a procesu. Trpěl nervovými poruchami a žaludečními problémy. Teprve v roce 1949 začal opět pracovat, a to jako úředník ve firmě Kork-Hoser, která sídlila v Praze II a patřila paní Zdeňce Hoserové. Ježek dál udržoval styky s některými svými kolegy z období protektorátu, např. s generálem vládního vojska Emingerem či dr. Havelkou. Stýkal se i s řadou dalších významných osobností a přátel. Mezi nimi i s Marií Preiningerovou, vdovou po jeho příteli dr. Preiningerovi.
Události po únoru 1948
Konec tohoto klidu však přišel s vítězným únorem 1948. Josef Ježek, typický představitel demokratických ideálů první republiky, nové změny po komunistickém převratu nevítal s radostí. Naopak. V prosinci 1949 obdržel Ježek od svého přítele dr. Havelky opis záznamu o vzkazu bývalého prezidenta Edvarda Beneše, který počátkem roku 1948 změnil dodatečně svůj původní názor o chování některých členů vlády za protektorátu. Na základě toho vyhledal Havelka dr. Bohuslava Matouše, archiváře ministerstva zahraničních věcí, který zpracovával pro Beneše příslušný materiál. Matouš výslovně uvedl: „Dr. Beneš přišel na základě prozkoumaného materiálu k závěru, že se některým členům protektorátní vlády stala křivda. Podkladem pro zjištění skutečného vývoje události byly archivy vládní a hradní, veškerý tzv. archiv štěchovický, jakož i soukromý archiv Neurathův a Frankův […] výslovně se dospělo také k názoru, že vedle mne (dr. Havelky, pozn. aut.) byl ještě jeden ministr, který se choval statečně a jemuž se stala křivda, a tím je ministr vnitra generál Josef Ježek“. Havelka chtěl zprostředkovat setkání dr. Matouše s Ježkem, na kterém by mu Matouš tento Benešův názor potvrdil. Ještě před tím Ježka pozval k sobě domů a vše mu tlumočil. O tomto setkání sepsal Havelka záznam, který podepsali přítomní svědci. Tato zpráva musela být vedle rozsudku Národního soudu z roku 1947 dalším zadostiučiněním.
S převzetím moci komunisty v únoru 1948 však přichází zcela nová situace. Nový režim začal účtovat nejen se svými odpůrci, ale i se všemi, kteří v minulosti projevili jakoukoliv náklonnost k demokratickým ideálům předválečného období. Do hledáčku se tak dostal i Josef Ježek.
Ježek, jeho rodina a přátelé byli sledováni. Pro Ježka přišel úder 27. dubna 1954, kdy byl ve svém bytě v Dělostřelecké ul. č. 21 v Praze-Střešovicích zatčen a dodán do věznice v Ruzyni. Jako důvod zatčení je uvedeno „provádění politické, hospodářské a vojenské špionáže ve prospěch západních imperialistických států“. Hlavním svědkem proti Ježkovi se stala již zmiňovaná Marie Preiningerová, která byla dávnou rodinnou přítelkyní, a které Ježek mnohokrát pomohl. Stýkali se spolu nejen v době protektorátu, ale i po válce a v poválečném procesu svědčila v Ježkův prospěch. Marie Preiningerová nebyla nijak politicky angažovaná. Do února 1948 byla pouze řadovou členkou Československé strany lidové. Zatčena byla již 11. března 1954 a důvodem byla její „špionážní činnost“. Stala se tak jednou z prvních zatčených v kauze protistátní skupiny, jejímž členem se o měsíc později stal i Josef Ježek. Nebyl to však její první kontakt s bezpečnostními orgány. Již v roce 1951 byla zatčena StB a vyslýchána v souvislosti s emigrací některých zájmových osobností. Preiningerová tenkrát ve snaze o propuštění slíbila StB spolupráci a byla propuštěna. Ostatně k tomu ji přesvědčil sám Josef Ježek, který ji nabádal, aby v případě zatčení slíbila a podepsala cokoliv, neboť to byla jediná šance na propuštění. Marie Preiningerová však i přes příslib spolupráce svůj slib nikdy dobrovolně nesplnila. To jí StB po jejím druhém zatčení velmi důrazně připomněla. Vyplývá to mimo jiné i z jejích výpovědí, které směřovaly především proti Josefu Ježkovi. Uváděla veškeré okolnosti jeho špionážní činnosti, a to bez ohledu na její vztah k němu.
Vyšetřovatelé nakonec „usvědčili“ celou protistátní skupinu, kterou tvořilo celkem 11 osob, z toho 3 ženy. Hlavní postavou se stal Adolf Mudroch, úředník informační služby OSN. Věk zatčených se pohyboval od 25 (Václav Věříš) do 70 (Josef Ježek) let. Skupina byla jak profesně, tak zejména věkově naprosto nesourodá a byla složena s následujících osob:
- Adolf Mudroch – nar. 1899, úředník informační služby OSN v Praze
- Josef Ježek – nar. 1884, bývalý gen. četnictva a ministr protektorátní vlády
- Marie Preiningerová – nar. 1903, vdova
- Marie Lakomá – nar. 1905, zdravotní sestra
- Jiří Pohorský – nar. 1907, vedoucí družstva Napako
- Antonín Kruml – nar. 1892, býv. vrchní policejní inspektor
- Vilma Hipmannová – nar. 1911, úřednice
- Harry Rust – nar. 1922, syn obchodníka textilem
- Jan Spálený – nar. 1922, syn bývalého plukovníka předmnichovské armády
- Zdeněk Těšínský – nar. 1928, rýsovač n.p. Rudý Letov
- Václav Věříš –nar. 1929, poddůstojník z povolání.
Podle vyšetřovatelů a obžaloby měla protistátní skupina ve prospěch imperialistických států působit již od roku 1947. Celý proces nesl tradiční atributy politických procesů 50. let – spletitá až nepřehledná konstrukce, navzájem se prolínající výpovědi, jen obtížná identifikace toho, kdo s kým, kdy a proč udržoval jaký kontakt či vztah. Podstata protistátní činnosti tkvěla v tom, že v listopadu 1951 se měl na Preiningerovou obrátit Jiří Pohorský, který jí dal přečíst dopis Martina Hrabíka – bývalého agrárního funkcionáře, který emigroval do USA. Ten se měl prostřednictvím Pohorského obrátit na Josefa Ježka se žádostí o dodávání zpráv o bývalém četnictvu. Informace pak měl Ježek předávat přes Preiningerovou a Pohorský je odesílal do zahraničí. Ježek takto skutečně v roce 1952 předal nejméně dva dopisy, určené do zahraničí. Preiningerová je měla předat Adolfu Mudrochovi, a to cestou Antonína Krumla – bývalého vrchního inspektora policie a ochránce prezidentů dr. Beneše a dr. Háchy. Koncem roku 1952 a počátkem roku 1953 pak Ježek předal další zprávy přes Marii Lakomou. Šlo o zprávy o výstavbě vojenského letiště u Odolené Vody, o poměrech ve věznici v Leopoldově a Illavě, kde se nacházeli odsouzení bývalí protektorátní ministři apod. V průběhu výslechů byli do skupiny zařazeni ještě další podezřelí, kteří se na předávání zpráv a špionáži různým způsobem podíleli.
Následovaly Ježkovy výslechy, při kterých rozhodně nebyl brán ohled na jeho věk či zdravotní stav. Vyšetřovatelé s ním však měli zásadní problém – nedoznával nic, co by nemusel. Když jej „žádali“ o seznam osob, uvedl například kpt. Valtra, který byl již několik let za hranicemi, nebo osoby, které byly po smrti či na ně vyšetřovatelé nějakým způsobem nemohli. Výslechy probíhaly v atmosféře, kterou nelze považovat vůbec za přátelskou. Tento styl nebyl nejenom v případě Ježkových výslechů ničím neobvyklým. Přesto Ježek doznal jen to, co mu bylo pracně prokázáno. Vyšetřovatelé neměli prakticky žádné důkazy, krom toho, co vypověděli Marie Preiningerová a další. Preiningerová jednoznačně vypovídala proti Ježkovi i přesto, že byl jejím idolem – snad tak činila ze msty za neopětované city, které sama popisovala jako milostné. Ježek tento typ vztahu jednoznačně popíral a totéž po mnoha letech uvádí i jeho vnučka, MUDr. Olga Micková. V každém případě se však jednalo o hrubý fyzický a psychický nátlak na vystrašenou ženu. Obrázek si lze udělat i z fotografií Marie Preiningerové z doby před zatčením a z trojdílné fotografie po zatčení.
Ostatně sám Josef Ježek po mnoha letech své dceři svěřil, že „výslechy probíhaly neregulérně, v noci se zavázanýma očima, rány ručníky a neustálé výhružky co se stane s rodinou“. Následujícího dne po Ježkově zatčení byla v jeho bytě provedena domovní prohlídka, při které byly zajištěny i věci, které zcela evidentně nesouvisely s kauzou. Šlo například o 9 ks šavlí, zlaté a stříbrné kapesní hodinky, zlaté a stříbrné šperky, mince a vyznamenání. Tyto cennosti byly vzaty téhož dne do „úschovy“ finančního referátu ministerstva vnitra. Dne 30. dubna bylo rozhodnuto o ponechání ve vazbě. Teprve 5. května 1954 byl Ježek předveden před představitele Generální prokuratury v Praze a bylo mu sděleno, že bude nadále ponechán ve vazbě. Ježek uvedl pouze jediné: „necítím se vinen z vůbec žádné trestné činnosti“. První, oficiální výslech probíhal až v květnu 1954, další tři výslechy následovaly. Poslední výslech však měl jiné téma – Ježkovu činnost za protektorátu. Bez ohledu na rozsudek Národního soudu z roku 1947 byl Ježek opakovaně napadán zejména pro styky s nacistickými představiteli a nebyl brán zřetel na pravomocný rozsudek. V červenci 1954 bylo vyšetřování ukončeno a byla vypracována obžaloba. Správa vyšetřování ministerstva vnitra ji adresovala přímo Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu v Praze, a to z důvodů závažnosti trestných činů, o nichž obžaloba hovořila (trestného činu vyzvědačství podle § 86 odst. 1, odst. 3 písmeno e) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon).
Obžaloba měla pouhých 12 stran textu a přímo hýřila hesly a rétorikou své doby. Za mnohé lze uvést následující: „všichni obvinění se v téže době spolčili jednak navzájem jednak s dalšími osobami, aby v úmyslu rozvrátit lidově demokratické státní zřízení a společenský řád republiky, které jsou zaručeny ústavou, ilegálně spolupracovali se západní emigrací, která je ve službách imperialistických mocností, proti našemu státu a jeho zřízení podle pokynů, které od ní dostávali“.
Hlavní líčení bylo nařízeno na 29. července 1954 a senátu předsedal mjr. justice JUDr. Štěpán Flajzar, příseděli mu dva soudci z lidu. Jednání probíhalo s vyloučením veřejnosti a celý proces trval 2 dny. Za tu dobu musel senát vyslechnout nejenom všech 11 obviněných, ale i svědky a dva soudní znalce z Generálního štábu MNO. Jako první vypovídala Marie Preiningerová; Josef Ježek jako jediný ze všech obviněných první den procesu popřel svoji vinu slovy: „necítím se vinen ve smyslu žaloby“. Vytrvale popíral jakoukoliv špionážní činnost, sice doznával, že opatřoval nějaké zprávy, ale podle jeho tvrzení šlo o všeobecně známé informace. Argumentoval tím, že nevěděl, že by mohlo jít o špionáž. Na nikoho ze spoluobviněných neútočil, proti nikomu z nich přímo nevypovídal. Ostatní však tak loajální nebyli: Preiningerová, Lakomá a Kruml se tak stali korunními svědky proti Ježkovi. Ovšem při metodách vyšetřovatelů jim to jen stěží lze mít za zlé.
Ježek se naopak v průběhu líčení snažil prokázat, že jeho smýšlení není „protilidové“, že byl vždy jak sám uváděl „krajně levého zaměření“. Snažil se tím čelit napadání, hrubým urážkám ze strany představitelů soudu a usvědčování ze strany spoluobviněných. Obžalobou byl osočován například slovy: „vám bylo jedno, komu jste sloužil! Vy jste sloužil tomu, kdo sloužil fašistům!“ K dotazu soudce z lidu Ježek odpověděl: „myslím, že se chovám jako generál, že moje šediny a moje šedesátka je dokladem toho, že nelžu. Já jsem do dělníků nikdy nestřílel, naopak, byl jsem tvůrcem opatření pro lid. Nebyl jsem pro kapitál, byl jsem pro lid“. V tomto duchu se nesl celý proces. Nutno uvést, že se nelišil od desítek obdobných politických procesů té doby.
Před 13. hodinou druhého dne procesu dostali obžalovaní závěrečné slovo. Všichni uznali svoji vinu. Zásadní roli hrál prožitý nátlak a strach. O tom vypovídá zejména poslední vyjádření Antonína Krumla: „jsem si vědom, že jsem pracoval proti lidově demokratickému zřízení a lituji toho již proto, že sám nemám mnoho a přes to jsem byl proti tomuto zřízení. Tuto činnost bych chtěl napravit poctivou prací. Prosím, aby bylo při výměře trestu mírně postupováno“. Muž, který strávil ve službě téměř 30 let, z toho 11 let ve zpravodajském oddělení. Muž, který dělal ochránce prezidentu Benešovi a Háchovi, muž, který se aktivně účastnil protinacistického odboje, jistě nemohl trpět přehnaným útlocitem. Přesto po několika měsících věznění a po dvou dnech procesu doznal vše, co mu obžaloba předložila. Nejinak na tom byl sám Ježek: „stojím zde před vámi dnes po druhé, ale stojí zde úplně jiný člověk, než stál včera. Výsledky provedeného šetření mě přesvědčily o úplně jiných skutečnostech. Nevěděl jsem, že se jedná o špionážní činnost“. O tom, že bylo celé soudní řízení pouhým zinscenovaným divadlem, svědčí mimo jiné fakt, že obžalovaní měli na svoji závěrečnou řeč celkem 30 minut. To znamená, že každý směl mluvit necelé tři minuty.
V 16.00 hodin vyhlašuje předseda senátu mjr. just. JUDr. Flajzar rozsudek s podstatnými důvody, jímž byli obvinění odsouzeni k trestům odnětí svobody a vedlejším trestům. Ježek je v rozsudku představen jako „bývalý důstojník policejního aparátu již v době první světové války“. Vrcholem odůvodnění je výrok předsedy senátu k Ježkově údajnému levicovému cítění: „Toto tvrzení obviněného je nutno nazvat přímo urážkou, když on, generál buržoazního četnictva a zemský velitel, dosazený na toto místo agrárnickým ministrem vnitra zrádcem Černým, který chladnokrevně nechal střílet do hladovějících dělníků a k tomu ještě protektorátní ministr vnitra, se odváží hovořit o nějakém socialistickém zaměření, nebo snad o nepřátelském postoji k agrární buržoazii“.
Soud uznal všechny obviněné vinnými ze spáchání trestných činů vyzvědačství a velezrady, kterých se dopustili v „úmyslu rozvrátit lidově demokratické státní zřízení a společenský řád republiky, které jsou zaručeny ústavou, protistátně spolupracovali se západními imperialisty prostřednictvím zrádné západní emigrace podle pokynů, které od ní dostávali“, což představovalo téměř doslovný přepis z návrhu obžaloby. Tresty nad všemi 11 obžalovanými byly tvrdé a nemilosrdné, byť nepadl žádný trest smrti: obžalovaní odešli s pěti doživotními tresty, nejnižší trest odnětí svobody čítal 16 let. Josef Ježek byl odsouzen k doživotí, ztrátě čestných práv občanských navždy, dále u něho bylo vysloveno propadnutí veškerého jmění a byl povinen nahradit náklady trestního řízení. Proti rozsudku nebylo přípustné odvolání.
Josef Ježek úředně nastoupil výkon trestu odnětí svobody na doživotí již dne 28. dubna 1954 ve 14.15 hod, tedy v den svého zatčení. Skutečný nástup trestu je však datován až 30. červencem 1954, kdy byl dodán do věznice č. 1 – Praha. Ježek v té době trpěl neurasthénií a anginou pectoris a bylo mu 70 let. Krátce po nástupu trestu byl převezen do věznice v Olomouci, pak do Leopoldova. Zde s číslem 2893 strávil celkem 6 let, v roce říjnu 1956 mu byl ze zdravotních důvodů trest přerušen a těžce nemocný se vrátil domů. Jeho pobyt doma však netrval dlouho a po Vánocích téhož roku byl znovu zatčen a převezen do věznice na Pankráci. Zde skončil ve vězeňské nemocnici, kde zůstal až do dubna 1957, kdy byl převezen zpět do Leopoldova, kde zůstal až do května 1960.
Po celou dobu byli Ježek a celá jeho rodina neustále sledováni StB. V listopadu 1953 byla orgánem OO StB Čakovice provedena tzv. ustanovka na Ježkova zetě Roberta Váňu a 13. července 1955 byla spuštěna akce s krycím názvem Robi, jejímž cílem byl právě Robert Váňa – Semaka. Rodina se tak dostala pod nepřetržitý dohled. Na Josefa Ježka bylo nasazeno několik agentů, jak v Leopoldově, kde to byl agent s krycím jménem Buchlovský, tak i v Praze, kde to byl známý agent Bohumil Siebert. Všichni podávali zprávy o tom, co Ježek řekl, udělal či o kom hovořil. Řada zpráv, podávaných především Bohumilem Siebertem, však neměla žádnou hodnotu a řadu z nich si vymyslel, aby si vysloužil výhody. Mnohdy si při konstrukci zpráv ani nedal práci, aby si ověřil základní historická fakta o objektu svého zájmu. Důkazem takové zprávy je zpráva č. 1, kterou Bohumil Siebert podal ve věznici č. 2 Praha. Ten zde pobýval s Ježkem na nemocniční cele v době, kdy byl Ježek zatčen při přerušení výkonu trestu. Siebert ve své zprávě uvedl, že se mu Ježek svěřuje, a to i se svým životopisem. S naprostou důvěrou tak měl Siebertovi svěřit i svoje plány na státní převrat: „mnoho úředníků zůstalo na ministerstvu vnitra a ti pomáhali pod vedením mého zetě neb jsme (četníci, pozn. aut.) měli býti opět oporou v boji proti komunismu i když formálně jsme souhlasili s převzetím četnictva do SNB […] četnictvo čeká na svojí příležitost a mě chtějí do čela. Já osobně vždy toužil po moci a když jsem jí dosáhl nebyl jsem spokojen neb já byl a chci býti malý Hitler. Jedině neomezená moc mě přináší uspokojení. Abych oklamal nepřítele, prohlásím se třeba komunistou. Moje dcera byla vychována jako šlechtična musí dnes vyučovat děti komunistů těch komunistů kteří připravili nás a její příbuzné jak na Ukrajině, tak i zde o všechno. Také můj zeť jim slouží ve výzkumu zbrojovky […] moje družka je Němka […] když jsem byl před zatčením doma, a i když jsem přijel na přerušení výkonu trestu zjistil jsem, že vše klape. Četníci, vyhození ze služby, a i staří pensisté bedlivě vše pozorují a čekají. My (to je rodiny bývalé vlády protektorátu) udržujeme mezi sebou styk […] V Rokytnici v Orlických horách je druhý generál četnictva, Šustr, ten též nezahálí ale nesměli jsme se stýkat mě během pobytu na svobodě navštívilo mnoho osob. Obávám se, že byl zatčen asi 62letýmuž vyšší postavy a proto usiluji o návštěvu či dopis neb mě postačí jediné slovo…“ (doslovný přepis včetně chyb – pozn. aut.). Tvrzení o připravovaném puči, který spolu se Šustrem, jenž byl ještě starší než sám Ježek, je pak zcela absurdní, a to nejen z hlediska faktického. I kdyby byla informace o chystaném převratu pravdivá, je prakticky nemyslitelné, aby tyto plány svěřil Ježek zcela neznámému spoluvězni – pacientu v den, kdy byl do nemocnice převezen. Navíc toto Siebertovo zjištění dostalo písemnou podobu až s pětiměsíčním odstupem. Evidentně se jedná o útok na bývalé příslušníky četnictva, kteří přešli do služeb SNB. Tito příslušníci byli perzekvováni vytrvale, celá řada jich byla donucena k odchodu ze SNB, řada z nich odešla do zahraničí a později se zapojila do protikomunistického odboje jak venku, tak doma. Řada těchto příslušníků se stala agenty – chodci a téměř 30 jich bylo v průběhu 50. let v politických procesech popraveno.
V roce 1958 došlo v životě Josefa Ježka k velmi významné změně, neboť v říjnu téhož roku bylo Odborem vnitřních věcí rady obvodního národního výboru v Praze 3 vydáno povolení k sňatku mezi Josefem Ježkem a Zdeňkou Hoserovou. Sňatek byl uzavřen 16. října téhož roku tzv. v zastoupení. Josef Ježek se se Zdeňkou Hoserovou, rozenou Schützovou, stýkal již delší dobu a byl u ní také oficiálně zaměstnán. I přesto lze říci, že hlavním důvodem sňatku byla patrně snaha dostat Josefa Ježka z výkonu trestu. Dalším důvodem pro propuštění byl jeho zdravotní stav. Ten se především v důsledku věznění neustále zhoršoval. Činorodý člověk, který musel neustále nad něčím přemýšlet, něco dělat, byl odsouzen k informační a lidské izolaci. O jeho pobytu ve věznicích není známo mnoho informací. Sám se k nim v pozdějších letech příliš často nevracel. Jen občas se v rozhovorech s vnučkou, na které velmi lpěl, svěřil svými zážitky. Mimo jiné hořce poznamenával, že každý člověk má svoji hranici bolesti, kterou nemůže překročit a „kdo si myslí, že tuto hranici nemá nebo že ji překročí, je bláhový“. Naznačoval tak, jakým způsobem s ním, a nejen s ním, bylo zacházeno tehdejšími vyšetřovateli a dozorci. Josef Ježek měl podle všeho ve věznici zemřít, nebo v ní setrvat až do roku 1979, tedy do svých 95 let, soudní systém počítal s tím, že odsouzený na doživotí nebude amnestován či omilostněn. Samozřejmě mohl po 25 letech požádat o podmínečně propuštění. Bylo však otázkou, zda by bylo v případě politických vězňů Ježkova typu žádosti vyhověno a pokud ano, dostal by se Ježek na svobodu v 95 letech.
V roce 1960 svitla Josefu Ježkovi nová naděje v podobě chystané rozsáhlé amnestie. Dne 8. května 1960 byl z Leopoldova převezen zpět do věznice v Ruzyni a 10. května 1960 byl skutečně propuštěn na svobodu.
Josef Ježek se po 6 letech vrátil domů. Bylo mu 76 let, trpěl srdečním onemocněním, zbytněním prostaty a podle všeho i závažným plicním onemocněním. Doma jej přivítala jeho dcera Olga s manželem dr. Váňou a jejich dětmi – Olgou a Vladimírem. Vítá ho i věrná hospodyně Petronella Kohutová a samozřejmě i jeho choť – Zdeňka. Přivítali ho i jeho přátelé a především dr. Havelka. Dr. Havelka byl jedním z mála, se kterými se Josef Ježek po svém návratu z věznice stýkal a dopisoval si. Tento kontakt trval až do Havelkovy smrti v dubnu 1964. 22. října 1964 umírá i Ježkova manželka Zdeňka.
Štěstí neměl Ježek ani v otázce rehabilitace. V roce 1965 podal žádost o svoji rehabilitaci. Hlavní vojenská prokuratura žádost jako nedůvodnou zamítla, ale Ježek se nevzdával. V roce 1968 byl podle písemných poznámek dcery Olgy ve svých 84 letech konečně omilostněn a dokonce mu byla vyměřena penze 300,- Kčs. To však neznamená, že proběhl soud, který by konstatoval nevinu nejenom Ježkovu, ale i ostatních spoluobviněných. V osobním svazku Josef Ježka je dochován kratičký zápis. Vyšší vojenský soud v Příbrami, pracoviště Praha–Pankrác v roce 1972 vrátil Ministerstvu vnitra ČSSR vyšetřovací svazky ve věci Mudroch a spol. s tím, že navrhovatelé vzali svoje návrhy na přezkumné řízení zpět. Ježek nebyl v tomto stanovisku vůbec zmíněn. K přípisu je připojen nedatovaný list čtverečkovaného papíru s rukou psaným textem. Ten tvoří seznam navrhovatelů a zbývajících odsouzených. U jména Josefa Ježka je připsána poznámka – zemřel – stejně jako u Antonína Krumla.
Josef Ježek zemřel ve věku nedožitých 85 let v březnu 1969. Podle slov jeho vnučky Olgy byla posledním hřebíčkem do jeho rakve sovětská okupace v srpnu 1968, která definitivně zhatila jakékoliv naděje na spravedlnost. Rodina Josefa Ježka se nedočkala pokoje ani po jeho smrti. Ještě za Ježkova života byla perzekuována. Dcera Olga byla neustále sledována, rodině byl zabaven v rámci procesu v roce 1954 veškerý nemovitý i movitý majetek. Ježkův vnuk Vladimír, narozený v roce 1942, byl v době Ježkova odsouzení studentem a psychicky zkolaboval. Odmaturoval s ročním odkladem, a byť byl velmi nadaným studentem, na vysokou školu se nedostal. Jediné zaměstnání, které sehnal, byla manuální práce v ČTK. Odmítal vstoupit do KSČ, proto mu bylo dopřáno v manuální práci pokračovat. Jak jeho matka trefně poznamenala: „protože tak neučinil, je do dnešního dne (zápis bohužel datum neobsahuje – pozn. aut.) zaměstnán v Úklidu. Protože je značně veliký, myje do dnešního dne ta nejméně přístupná okna. Jeho inteligence tím však neutrpěla“. Vnučka Olga se přeci jen na vysokou školu dostala a úspěšně vystudovala medicínu. Díky neustálé perzekuci její matky se nakonec stala jedinou živitelkou rodiny, která vydělávala peníze.
Josef Ježek se tak nikdy za svého života nedočkal plné rehabilitace, a to ani právní, ani politické, natož pak morální. Rodině ze zabaveného majetku nebylo do dnešního dne navráceno prakticky vůbec nic. To málo, co po Josefu Ježkovi zůstalo, musela rodina prodat. Josef Ježek je i nadále v literatuře faktu vykreslován pouze okrajově a neobjektivně. Jsou zmiňovány pouze ty okolnosti, které budí dojem o jeho spolupráci s okupanty. O procesu z let padesátých se nehovoří vůbec. Nezájem o takto významnou osobu našich dějin je urputný a vytrvalý.
Josef Ježek
Závěrem
Josef Ježek byl pozoruhodnou osobností našich dějin nejen policejních, ale i národních. Nelze přehlížet jeho přínos pro společnost v boji s trestnou činností, ale i v boji za celistvost národa a státu. Jeho nadřízení jej vždy kvalifikovali jako jednoho z nejlepších. Jeho vzestup byl díky jeho inteligenci a píli skutečně strmý a rychlý. Přesto vždy zůstával věrný svému poslání – zvelebování četnického stavu a bezpečnostní služby. Ani v době, kdy se stal ministrem a členem protektorátní vlády generála Eliáše, která nesla přízvisko „vláda hrdého mlčení“, se nezpronevěřil svému přesvědčení politickému a lidskému, tím méně národnímu. Ostatně to v roce 1947 potvrdil ve svém rozhodnutí i Národní soud. Generál Ježek nepovolil ani v době, kdy byl souzen a uvězněn. Není pochyb, že se dopustil skutků, které mu komunistická justice dávala za vinu, nicméně nebojoval proti své vlasti – Československé republice, ale proti představitelům, kteří z ní dělali jeden velký lágr. Za všechny tyto činy nesl Josef Ježek následky: nesl je nejenom on, ale i jeho rodina a nesl je hrdě. On a jeho blízcí – zeť Robert, dcera Olga, kterou tolik miloval, druhá manželka Zdeňka, které věřil i věrná hospodyně a členka rodiny Petronella Kohutová – zemřeli, aniž by se dočkali spravedlnosti. Je nyní na nás, zda bude osobnost Josefa Ježka konečně veřejně objektivně zhodnocena.
Použité prameny
Knihy:
ČVANČARA Jaroslav. Někomu život, někomu smrt 1939–1941. Praha: Laguna, 2002.
ČVANČARA Jaroslav. Někomu život, někomu smrt 1941–1943. Praha: Laguna, 1997.
GEBHART Jan a KUKLÍK Jan. Velké dějiny zemí Koruny České díl XV.a. V Praze a Litomyšli: Paseka, 2006.
KVAČEK Robert a TOMÁŠEK Dušan. Generál Alois Eliáš – Jeden český osud. Praha: Epocha, 1996.
LÁNÍK, Jaroslav, ed. Generál Alois Eliáš (1890-1942): voják – diplomat – politik: příspěvky z vědeckého semináře konaného dne 28. března 2006 v Praze. Praha: Úřad vlády ČR, 2006.
MATOUŠEK Václav. Policejní pes, jeho výchova a výcvik pro ochranu i policejní službu. Praha: A. Neubert, 1922, 1926.
PASÁK Tomáš. Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945. Praha: Práh, 1999.
PASÁK Tomáš. Pod ochranou říše. Praha: Práh, 1998.
SEKANINA, František. Album representantů všech oborů veřejného života Československého. Praha: Umělecké nakladatelství Josef Zeibrdlich, 1927.
Vzpomínáme; seznam padlých a umučených příslušníků pražské státní policie, vyd. Praha 1947 u příležitosti odhalení pamětní desky v P-1, Národní třída 13.
Generál Josef Ježek; Dosud nepublikovaný rukopis; MUDr. Olga Micková, Radek Galaš,
Jahrbuch für die Gendarmerie; roč. 1918, 1919.
Kalendář čsl. četnictva pro rok 1920, 1921, 1922, 1923.
Příručka schematismus a dislokace četnictva, 1924, 1925.
Kalendář československého četnictva 1926–1938.
Kalendář četnictva Protektorátu Čechy a Morava, 1940–1942.
Periodika:
„Generál četnictva Josef Ježek ministrem vnitra“. Hasičské rozhledy, 1939, č. 14–15, Praha.
„Deputace Masarykova četnického vzdělávacího a podpůrného fondu u pana ministra vnitra“. Bezpečnostní služba, 1. 10. 1939, č. 10, Praha.
„Nový ministr vnitra Protektorátu Čechy a Morava“. Bezpečnostní služba, 1. 8. 1939, č. 8, Praha.
„Interview se zakladatelem našeho Bezpečnostního rozhlasu“. Bezpečnostní služba, 1. 5. 1940, č. 5, Praha.
„S důvěrou do roku 1941“. Bezpečnostní služba, 1. 1. 1941, č. 1, Praha.
Foto z návštěvy ministra vnitra Protektorátu Čechy a Morava. Jiráskova Hronova. Bezpečnostní služba, 1. 10. 1940, č. 10.
Další prameny:
Rodinný archiv p. Horáka, vrch. strážm. čet. Velitele výcvikového střediska v Pyšelích.
Rodinný archiv pí. MUDr. Mickové, vnučky gen. Ježka.
Archivní fondy Národního archivu Praha, Archivu bezpečnostních složek MV.
Sbírkové fondy Muzea Policie ČR.