JUDr. Daniela Králíková, Ph.D.
Úvod
Příběh JUDr. Jaroslava Drábka, vedoucího veřejného žalobce u Mimořádného lidového soudu v Praze, je příběhem právníka bránícího demokracii v době tzv. první republiky, v období protektorátu, ale i v období tzv. limitované demokracie třetí republiky. Jaroslav Drábek se narodil 6. května 1901 do rodiny právníka Jaroslava Drábka staršího, který si v roce 1905 otevřel advokátní praxi v Ústí nad Orlicí. Syn pokračoval v otcových šlépějích a stal se též advokátem.1 V době první republiky se stýkal s lidmi z okruhu debatního klubu Přítomnost (Prokop Drtina, Jan Jína, Antonín Pešl, Hubert Ripka, Karel Stloukal; 1935–38 se stal jeho předsedou), s nimiž na podzim 1938 spoluvytvářel základy protinacistického odboje. V listopadu 1938 a v lednu 1939 navštívil z jejich pověření Edvarda Beneše v Londýně.
O jeho morálních kvalitách vypovídá, že často obhajoval lidi pronásledované Hitlerovým režimem a po březnu 1939 se zapojil do činnosti odbojové organizace Politické ústředí a později ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího), spolupracoval s ilegálním časopisem V boj! V odboji patřil k blízkým spolupracovníkům prof. Vladimíra Krajiny, jednoho z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje za druhé světové války. Tajně pomáhal spolu s ostatními aktéry v soudnictví chránit židovské děti.2 Následně byl v lednu 1943 zatčen, krátce vězněn v Osvětimi a od května 1943 v souvislosti s Krajinovým procesem byl umístěn v Praze na Pankráci, kde byl jeho spoluvězněm hrabě Zdeněk Bořek-Dohalský, člen protinacistického odboje a prvorepublikový novinář Lidových novin. V červenci 1944 byl Drábek propuštěn na svobodu, před hrozbou dalšího zatčení předstíral choromyslnost a uchýlil se do bohnické psychiatrické léčebny,3 kde přetrval do konce druhé světové války. Pro toto propuštění a pobyt v bohnické léčebně byl on i Krajina po válce podezíráni z kolaborace.
Po válce se vrátil zpět k advokátní praxi a byl mj. jmenován jedním ze sedmi správců Národní banky československé. V roce 1946 obdržel Československý válečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili I. třídy. Drábek ve svých pamětech vzpomínal, jak po komunistickém puči v roce 1948 obdržel dopis, že mu byly Československý válečný kříž 1939 a Československá vojenská medaile I. třídy odňaty: „Nic jim nevadilo, že vyznamenání uděloval prezident a že odejmout je mohl jedině soud.“4
Jeho účast v odboji za 2. světové války, věznění a utrpení přátel, kteří se již nikdy z vězení a koncentračních táborů nevrátili, se promítly do jeho nejvýznamnější poválečné role v pozici vedoucího veřejného žalobce u Mimořádného lidového soudu v Praze (MLS Praha). Ten měl za úkol posuzovat vinu nad nejvýznamnějšími válečnými zločinci, zrádci a jejich pomahači, kteří se dopustili křivd na československém lidu. Jeho profesionalita a korektnost při vedení procesů byly oceňovány i v zahraničí. Zjevně se na něm podepsal onen strach a samotné věznění, což ostatně i sám potvrdil ve svých memoárech: „Bál jsem se. A dobře jsem si to zapamatoval. Když pak po válce lidé, kteří neměli ani tušení, jak vypadá výslech na gestapu nebo koncentrační tábor a káznice, začali dělat přísné soudce a rozhodovali autoritativně o tom, jak se kdo měl v těch nejtěžších chvílích chovat, byl jsem zdrženlivý a opatrný ve svých úsudcích. Také později u soudu jako prokurátor jsem se snažil vyřizovat případy, kdy lidé byli týráni a přitom něco prozradili tak, abych to mohl srovnat se svým svědomím, to je lidsky.“5
V roli vedoucího veřejného žalobce
Cesta k veřejnému žalobci nebyla tak jednoduchá. Ministr spravedlnosti Drábkovi nejdříve nabídl funkci národního prokurátora, tedy žalobce stíhajícího významné české kolaboranty u Národního soudu (zejména protektorátního prezidenta, členy protektorátní vlády, význačné redaktory, vojáky aj.). Drábek tuto funkci ministru spravedlnosti odmítl a žádal o možnost být jmenován veřejným žalobcem u MLS Praha. Dokonce v té věci doporučil do funkce přednosty MLS Praha dr. Vladimíra Kozáka, kterého znal z advokátní praxe.
Po svém jmenování Drábek s Kozákem prošli pankrácké vězení. Věděli, že zde byli drženi nevinní lidé, o kterých nebyly žádné záznamy ani v soudních či policejních spisech: „Komunisté zatýkali lidi napořád, zejména ty, kteří měli nějaký majetek, který bylo možno konfiskovat. Ministr Nosek se ovšem dověděl, co s předsedou Kozákem děláme, a rychle prosadil, že část pankrácké věznice byla prohlášena za policejní věznici a tím nám přirozeně odňal možnost v oné části rozhodovat o vazbě vězňů.“6
Ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský naléhal, aby bylo možné s procesy začít co nejrychleji a byl jako první souzen nacistický starosta Prahy prof. Josef Pfitzner. V jeho procesu na straně veřejného žalobce vystupoval Jaroslav Drábek a byl nakonec přítomen i jeho popravě. Sám Drábek nebyl ze způsobu popravy nadšený. Poprava Pfitznera se zvrhla „ve vzrušující divadlo pro kratochvíli davů, mezi nimiž byly dokonce i děti“. Připomnělo mu to obrazy z francouzské revoluce. Kat byl oblečen „v nějaké staré gestapácké uniformě s vysokými botami a svědci tvrdili, že dal Pfitznerovi pod šibenicí políček, protože provolával slávu Německu“. Tento pohlavek ovšem neušel pozornosti zahraničních médií, která celou situaci zkritizovala. Ani vedoucí veřejný žalobce, ani přednosta MLS Praha celou situaci neviděli, nicméně ihned po jejím zjištění žádali o vyšetření věci, ale „ministr Nosek, do jehož kompetence kati spadali, se však o takové maličkosti nestaral, tím spíše, že kat byl bývalý vězeň koncentračního tábora a patrně komunista.“7 Poprava Pfitznera byla první a poslední veřejnou popravou, které byla přítomna široká veřejnost (i děti). Později vláda nařídila, aby se popravy konaly „intra muros“ (uvnitř hradeb) a vydávaly se na ně propustky a tím bylo korigováno, kdo se jich mohl účastnit.8
Když došlo v listopadu 1945 k obměně ministra spravedlnosti za Prokopa Drtinu, nastala úzká a srdečná spolupráce mezi Drábkem, Drtinou a ministerským referentem pro retribuci JUDr. Zdeňkem Marjankem. V té době se připravovaly klíčové procesy – jednak se státním tajemníkem Karlem Hermannem Frankem, u Národního soudu podával obžalobu JUDr. František Tržický proti členům protektorátní vlády. Proces s Frankem byl bedlivě doma sledován: „Když byl projednáván zločin vyhubení Lidic, život v celé republice skoro ustal a lidé poslouchali u rozhlasových přijímačů. Podle Svobodného slova vzniklo dokonce úsloví – nebuď na mě Drábek!“9 Proces bedlivě sledovali i zahraniční činitelé, kteří se na něj přijeli podívat. Například Robert H. Jackson (člen Nejvyššího soudu Spojených států amerických, později známý jako generální prokurátor za USA u Mezinárodního soudu v Norimberku) pronesl, že by bez obav svěřil proces proti obžalovaným v Norimberku takovému soudu, jakého byl svědkem v Praze.
Drábek ve své závěrečné řeči připomněl Frankův dopis tehdejšímu ministru spravedlnosti Stránskému, v němž ho prosil o „velkomyslnost a velkorysost vítěze“ a uváděl, že by zbytek svého života chtěl dožít se svou rodinou: „Připomněl jsem mu to také veřejně ve své závěrečné řeči, v níž jsem mu vytkl, jak se s klidem díval na ničení a vraždění v Lidicích, odvlékání dětí a zoufalství matek. Tato část mé řeči ho prý nejvíce mrzela, jak mi prozradil jeho obhájce dr. Resler.“10
Po K. H. Frankovi následovaly další významné procesy: proti bývalému zastupujícímu říšskému protektorovi Kurtu Daluegemu, sudetoněmeckým poslancům či přímým viníkům vyhlazení Lidic. Drábek spolu s Drtinou a Marjankem společně bojovali o očištění jména profesora Vladimíra Krajiny, který byl vtažen do vyšetřování K. H. Franka. V průběhu procesu se objevil padělaný protokol jednoho z výslechů Franka, který byl vypracován česky, i když Frank česky nehovořil a všechny protokoly s ním byly vypracovány v němčině. Sám Frank na toto podivné jednání upozornil příslušníky ministerstva spravedlnosti a odmítl se na tomto vyřizování politických bojů podílet.11 Po dlouhém a náročném boji (vznikla i meziministerská komise, která měla tyto pomluvy prošetřit) bylo Krajinovo jméno očištěno.12
Ačkoliv nebyl Drábek aktivně politicky činný, hlásil se k národně socialistické straně a publikoval i v jejím tisku (např. Svobodné slovo, Dnešek).13 Popisoval v nich svoje zážitky z doby okupace, či z pozice vedoucího veřejného žalobce. Jeden z článků, kterým si však komunisty silně znepřátelil, byl Ještě propaganda, která zabíjí (1947), v němž kritizoval přemíru ruštiny ve školách.14
Poslední důležitou Drábkovou vzpomínkou na období třetí republiky byla tzv. krčmaňská aféra. Dne 21. září 1947 pošta doručila do ministerstva spravedlnosti podezřele vypadající balíček. Podobná zásilka byla adresována také dalším nekomunistickým ministrům: náměstku předsedy vlády dr. Petru Zenklovi a ministru zahraničních věcí Janu Masarykovi. Ony zásilky obsahovaly velice silné výbušniny, které by při případném výbuchu způsobily velké ztráty na životech. Rozběhlo se rozsáhlé vyšetřování vedené po dvou liniích – ministerstvem vnitra (vedené komunistou Václavem Noskem), které bylo podezřele rychle s vyšetřováním hotové, a ministerstvem spravedlnosti. Do vyšetřování se zapojil i Drábek s Marjankem a Drtinou a jinými a zjistilo se, že byl atentát připraven komunisty.15 Po únorovém puči byli všichni obvinění z krčmaňské aféry propuštěni a naopak zatčeny ty osoby, které vyšetřování vedly, vč. Marjanka a Krajiny, který byl v té době ještě kryt poslaneckou imunitou. Krajina byl na zákrok prezidenta Edvarda Beneše propuštěn. Umučený Marjanko se již z vězení nevrátil, za nevyjasněných okolností údajně spáchal sebevraždu.
Po zatčení Krajiny a Marjanka a dalších se rozhodl pro emigraci a s rodinou 6. března 1948 odešel (na lyžích přes Šumavu) nejprve do Německa, pak do USA, usadil se ve Washingtonu. Vyhnul se tak smutnému osudu svých kolegů, kterým se uprchnout nepovedlo a který by ho jistě následoval pro jeho protikomunistické smýšlení. Jak vyplývá z archivních dokumentů uložených v Archivu bezpečnostních složek, byly již připravovány podklady pro jeho stíhání (např. za zproštění rozsudku smrti u něj a prof. Krajiny v roce 1944 měl být na gestapáka Hanse Otto Galla mírnější při stíhání u MLS Praha, propustit ho a jeho milenku).16 Na dr. Drábka a jeho manželku bylo učiněno trestní oznámení Státnímu zastupitelství v Praze pro přípravu úkladů o republiku dle § 2 zákona č. 50/1923 Sb.
Drábek se v Americe stal komentátorem stanice Hlasu Ameriky, v jejíž redakci působil až do odchodu do penze 1971, mj. publikoval i v časopisu s názvem České slovo.17 Uveřejnil své vzpomínky (Z časů dobrých i zlých, 1992), psal beletrii a významně se podílel na publikaci pamětí Prokopa Drtiny, které vydal jako editor v Torontu 1982 (Československo, můj osud, svazek I a II, 1991). Od 1980 působil jako zástupce česko-americké obce v U.S. Holocaust Memorial Council. Až po listopadu 1989 několikrát navštívil vlast. Urna s D. popelem byla uložena do rodinné hrobky v Ústí nad Orlicí. Zemřel 11. prosince 1996 ve Washingtonu.
O rok později byl oceněn Československým válečným křížem 1939 a Československou vojenskou medailí I. třídy (1946) a in memoriam také Řádem T. G. Masaryka III. třídy (1997). Ústí nad Orlicí mu udělilo čestné občanství, které za něj převzal syn Jan. Syn Jan Drábek, narozen 5. května 1935 v Praze, pracoval jako pedagog, novinář a publicista, působil i jako hlasatel v Rádiu Svobodná Evropa. Po 1989 se zapojil do diplomatických služeb a byl českým velvyslancem v Keni a Albánii, napsal rovněž několik vzpomínkových i beletristických knih.18 V současné době žije ve Vancouveru. Příběh jeho rodiny zmapoval v rámci projektu Paměti národa.19
JUDr. Jaroslav Drábek
Závěr
Silný příběh Jaroslava Drábka představuje hodnoty člověka, který čestně bojoval za demokracii a dobro v dobách, kdy bylo mnohem jednodušší zůstat slepý a hluchý vůči utrpení okolí anebo prospěchářsky přímo kolaborovat s nacisty či s komunisty. Silné morální zázemí utvářely i osoby, jež jeho život přímo či nepřímo ovlivňovaly ať již v odboji za druhé světové války, nebo v době třetí republiky.
Měl úzký vztah s ministrem spravedlnosti a národním socialistou Prokopem Drtinou, který se po únorovém převratu pokusil o sebevraždu a následně byl dlouhodobě vězněn. Další osobou byl Zdeněk Marjanko, který měl na ministerstvu spravedlnosti na starosti retribuční agendu a posléze i vyšetřování Krčmaňského atentátu, jenž následně za nevyjasněných okolností po roce 1948 spáchal ve vazbě sebevraždu. Jednalo se ale i o další osoby v soudnictví, které nepřežily nacistické nebo komunistické běsnění. Každá z nich by si zasloužila svoji vlastní připomínku.
Drábkova rodina měla velké štěstí, že se jí podařilo uprchnout do zahraničí, aby neskončila podobně jako ti, kteří se nesmířili s komunistickou nadvládou. Drábkovy paměti jsou z tohoto pohledu neocenitelné, protože obsahují desítky vzpomínek na osoby v odboji a spolupracovníky v době retribuce. Například jeho spolupracovník a soudce Kozák, který zůstal v Československu, měl v úmyslu napsat svoje paměti. Bohužel, než se tak stalo, náhle zemřel.
Příběhy právníka, vedoucího veřejného žalobce, advokáta a spisovatele Jaroslava Drábka a jeho spolupracovníků by měly být mementem pro nás všechny, kteří by chtěli zapomenout na nacistické a komunistické zločiny.
Otázky na konec:
- Jakou funkci Jaroslav Drábek u Mimořádného lidového soudu v Praze zastával? Vyjmenuj alespoň jednoho odsouzeného v souvislosti s nacistickými zločiny.
- V souvislosti s jakými událostmi se rozhodl Jaroslav Drábek se svou rodinou emigrovat? Podařilo se emigrovat i jeho bývalým spolupracovníkům Krajinovi a Marjankovi?
- Bylo poslouchání rádia Hlas Ameriky, ve kterém Drábek po emigraci působil, po roce 1948 v Československu legální?
Seznam použité literatury
DRÁBEK, Jaroslav. Za časů dobrých a zlých. Praha: Naše vojsko, 1992. ISBN 80-206-0365-4.
DRTINA, Prokop. Československo, můj osud, svazek I a II. Praha: Melantrich, 1991. ISBN: 0-88781-111-6.
KOUTEK, Ondřej. Prokop Drtina. Osud československého demokrata. Praha, ÚSTR – Vyšehrad, 2011. ISBN: 978-80-7429-069-5.
KRAJINA, Vladimír. Vysoká hra: Vzpomínky. Praha: Eva, 1994. ISBN 80-254-5535-1.
NOVOTNÝ, Lubomír. Krčmaňská aféra: tajemný pokus o atentát na československé ministry. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci, 2017. ISBN: 978-80-7053-316-1.
PLACHÝ, Jiří. Případ komisaře Galla a židovští konfidenti pražského gestapa. Okupace, kolaborace, retribuce. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, 2010. ISBN 978-80-7278-529-2.
ŠLOUF, Jakub a NĚMEČKOVÁ, Daniela. Mimořádný lidový soud v Praze. Praha: Academia, 2020. ISBN 978-80-200-3070-2.
VĚRTELÁŘ, Jan. Víte kdo byl? JUDr. Jaroslav Drábek. Chrudimské vlastivědné listy. 2014, roč. 23, č. 2, s. 7–8.
Elektronické zdroje
DRÁBEK, Jaroslav. Ještě propaganda, která zabíjí [online]. Přítomnost, roč. 2, č. 20–21, s. 306. [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1947/20_21.pdf.
DVOŘÁKOVÁ, JIŘINA. Bedřich Pokorný – vzestup a pád [online]. Internetová verze sborníku AMV 2/2004 [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik2-2004/bedrich_pokorny.pdf
Historický ústav AV ČR. Biografický slovník: Jaroslav Drábek [online]. [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/DRÁBEK_Jaroslav_6.5.1901-11.12.1996
Městská knihovna Česká Třebová. Osobnosti regionu: Jaroslav Drábek [online]. [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.osobnostiregionu.cz/osoby/932-jaroslav-judr-drabek-1901-1996
Paměť národa. Jan Drábek. © Příběhy 20. století [online]. [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/drabek-jan-20160128-0
SAXON, Wolfgang. Jaroslav Drabek, 95, Lawyer and Voice of Czechs in exile [online]. New York Times. 29. prosince 1996, [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/1996/12/29/world/jaroslav-drabek-lawyer-and-voice-of-czechs-95.html>
Ústav pro studium totalitních režimů. České slovo: měsíčník vydávaný exulanty v Německu. [online]. [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/ceske-slovo/
Reference
1 Městská knihovna Česká Třebová. Osobnosti regionu: Jaroslav Drábek [online]. [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.osobnostiregionu.cz/osoby/932-jaroslav-judr-drabek-1901-1996.
2 Vzpomíná na to ve svých memoárech DRÁBEK, Jaroslav. Za časů dobrých a zlých. Praha: Naše vojsko, 1992, s. 50.
3 Historický ústav AV ČR. Biografický slovník: Jaroslav Drábek [online]. [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/DRÁBEK_Jaroslav_6.5.1901-11.12.1996.
4 DRÁBEK, Jaroslav, c.d., s. 102.
5 Tamtéž, s. 72.
6 DRÁBEK, Jaroslav, c.d., s. 107.
7 Tamtéž, s. 107.
8 ŠLOUF, Jakub a NĚMEČKOVÁ, Daniela. Mimořádný lidový soud v Praze. Praha: Academia, 2020, s. 92.
9 DRÁBEK, Jaroslav, c.d., s. 108.
10 DRÁBEK, Jaroslav, c.d., s. 108.
11 Příběh majora Bedřicha Pokorného, bývalého přednosty odboru pro politické zpravodajství, který protokol zfalšoval, důvody a co následovalo, jsou zmapovány v DVOŘÁKOVÁ, JIŘINA. Bedřich Pokorný – vzestup a pád [online]. Internetová verze sborníku AMV 2/2004 [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik2-2004/bedrich_pokorny.pdf.
12 Více o Krajinově případu v KRAJINA, Vladimír. Vysoká hra: Vzpomínky. Praha: Eva, 1994. ISBN 80-254-5535-1.
13 Historický ústav AV ČR. Biografický slovník: Jaroslav Drábek [online]. [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/DRÁBEK_Jaroslav_6.5.1901-11.12.1996.
14 DRÁBEK, Jaroslav. Ještě propaganda, která zabíjí [online]. Přítomnost, roč. 2, č. 20–21, s. 306. [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1947/20_21.pdf.
15 K nepodařenému atentátu více např. v NOVOTNÝ, Lubomír. Krčmaňská aféra: tajemný pokus o atentát na československé ministry. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci, 2017. ISBN: 978-80-7053-316-1.
16 PLACHÝ, Jiří. Případ komisaře Galla a židovští konfidenti pražského gestapa. Okupace, kolaborace, retribuce. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, 2010, s. 128–133.
17 Ústav pro studium totalitních režimů. České slovo: měsíčník vydávaný exulanty v Německu. [online]. [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/ceske-slovo/.
18 Historický ústav AV ČR. Biografický slovník: Jaroslav Drábek [online]. [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/DRÁBEK_Jaroslav_6.5.1901-11.12.1996.
19 Paměť národa. Jan Drábek. © Příběhy 20. století [online]. [cit. 10. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/drabek-jan-20160128-0.