Mgr. Vojtěch Vlček, Ph.D
Úvod
Otec Zgarbík, viceprovinciál jezuitského řádu, nezemřel přirozenou smrtí v kruhu spolubratrů, jak by se jistě slušelo na podobně postaveného kněze, ale ve věznici ve Valdicích, kde si dnes odpykávají tresty odnětí svobody nebezpeční zločinci. Nedopustil se však žádného kriminálního deliktu, jak by se mohli pravděpodobně mladší čtenáři domnívat, ale byl vězněn za komunistického režimu kvůli čistě náboženským aktivitám. Ano, ještě v polovině 60. let umírali v československých věznicích političtí vězni. Nedočkal se žádných poct ani slavnostního pohřbu, ba naopak jeho pohřeb byl komunistickými funkcionáři záměrně narušován, aby se jej zúčastnilo co nejméně lidí. O tomto výjimečném člověku nevyšla doposud žádná monografie, která by se věnovala jeho životu. Důležité je, že na něj nezapomínají lidé v jeho rodišti – v Jankovicích nedaleko Velehradu. Pokusme se následujícími řádky alespoň o stručné připomenutí jeho dramatického života.
Hlavní část
Narodil se 27. 8. 1913 a pocházel z rodiny zemědělce z obce Jankovice nedaleko Velehradu. Jeho otec zemřel v roce 1915 na infarkt na rakouském cvičišti za 1. světové války a matka, navíc stižená ve válečných letech tyfem, se musela starat ještě o dvě starší sestry. Díky P. Cyrilu Baťovi, který rodinu v této těžké době podporoval, mohl Antonín po vychození obecné školy nastoupit na jezuitské gymnázium na Velehradě. Po ukončení sexty v roce 1930 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Po složení prvních slibů v srpnu 1932 nastoupil na tříletá studia filosofie do polského Krakova. Pak rok působil na koleji na Velehradě jako prefekt a odjel studovat teologii do Holandska do Valkenburku. Vzhledem k blížícímu se válečnému konfliktu se v roce 1939 vrátil a dokončil bohovědná studia v Praze a na Hostýně. Na kněze byl vysvěcen v brněnské katedrále 5. 7. 1940 biskupem Josefem Krupkou. Pracoval jako pomocník novicmistra a v roce 1944 po zatčení představeného domu P. Vlka se stal i superiorem u sv. Ignáce v Praze. V kostele u sv. Ignáce byl P. Zgarbík vyhlášeným kazatelem, na jehož kázání přicházela ve velkém počtu mládež a vysokoškoláci.1
V červnu 1944 proběhla razie gestapa proti českým jezuitům, a kvůli jejich podporování protinacistického odboje bylo zatčeno 7 kněží a 19 kleriků. Dne 25. června byl zatčen nacisty i P. Zgarbík, následně byl vyšetřován na Pankráci a po odsouzení odvezen do Terezína. Zde pracoval v podzemní továrně na výrobu letadel. V Terezíně prožíval stejně jako ostatní vězni a také jezuité velké utrpení – hlad, zimu, ponižování, bití. O svých zážitcích před spolubratry nikdy příliš nemluvil, jen v náznacích: „V Terezíně jsem poprvé v životě prožil, opravdu prožil čtvrté tajemství bolestného růžence – který pro nás těžký kříž nesl.“2 P. K. Říha SJ si z dob noviciátu zapamatoval: „Doba utrpení vtiskne nesmazatelnou pečeť charakteru člověka. O Terezíně nám novicům P. Magister vlastně ani nevyprávěl. Pouze, když dával body k rozjímání o čtyřicetidenním postu Ježíšově, řekl: ‚Nikdo z nás neví, co je skutečný hlad. Čemu vy říkáte hlad, to je pouze chuť k jídlu. Hlad začíná, když se tělo počne stravovat, a to je veliká bolest.‘“3 V Terezíně P. Zgarbík při nástupu na vězeňském dvoře omdlel – vězeňský lékař se domníval, že má spálu a poslal ho k důkladnějšímu vyšetření na Pankrác, kde byl i dočasně léčen. Poté, co se ukázalo, že šlo jen o vysílení z práce, byl znovu odeslán do Terezína. Zde byl vězněn až do osvobození tábora 5. května 1945.4
Po návratu do Prahy v roce 1945 se ihned ujal obnovy rezidence. V červnu 1945 se konala na Staroměstském náměstí děkovná slavnost, kam přišlo vzdát dík za osvobození, za ochranu města a národa a také hold Kristu a Panně Marii kolem 50 000 lidí. Jako hlavní řečník zde vystoupil právě bývalý terezínský vězeň P. Zgarbík. Ve svém projevu také řekl: „Nuže, chcete vědět, co nás drželo na nohou, co nám zvedalo hlavu v zatuchlých pankráckých kobkách a zavšivených terezínských brlozích? Co nám bránilo, abychom cestou z noční roboty neskočili pod vlak a nedali se zasypat v dolech? Chcete vědět, proč ty vrávorající kostry v pruhovaných hadrech tak vášnivě chránily doutnající knot bídného života, aby se zítra znovu mohly dřít a znovu trpět a chřadnout? Byla to víra, živelné přesvědčení: na naší straně je právo, naše věc je spravedlivá – a kde je právo, tam je Bůh, a kde je Bůh, tam je naděje a vítězství! Bylo to vědomí, že trpíme nevinně.“ V srpnu 1947 byl P. Zgarbík spolu s dalšími politickými vězni – 35 kněžími a dvěma spolubratry z řádu – vyznamenán v Horní Bečvě válečným křížem, který přijal z rukou generála Bočka.
Po návratu do Prahy působil půl roku jako viceprovinciál, pak odešel na Velehrad, kde byl jmenován magistrem noviců a stal se i zdejším rektorem. „Snad si děláte představy, že budete pro Krista pracovat jako kazatelé, profesoři, spisovatelé… Nedělejte si žádné takové plány. Bůh toho všeho nepotřebuje a snad toho od vás ani nepožádá. Jediné, co od vás chce, je ochota k oběti,“5 říkával P. Zgarbík svým novicům na Velehradě v roce 1947.
V poválečné době často kázal na poutích (Hostýn, Velehrad – cyrilometodějská pouť v roce 1947), pronášel přednášky, vedl duchovní cvičení. V době velehradského působení redigoval časopis Velehradské zprávy, do nějž psal úvodníky, komentáře. Rovněž přispíval už od válečných let svými básněmi, úvahami do mnoha časopisů, např. Logos, Posel Božského srdce Páně, Hlasy svatohostýnské ad. V letech 1948–1950 vykonával funkci rektora koleje při biskupském gymnáziu v Brně a vyučoval zde ruštinu.
V prvních dnech dubna 1950 se konal u Státního soudu v Praze vykonstruovaný monstrproces s představenými řádů, mezi nimiž byl odsouzen i provinciál jezuitů František Šilhan, a to na 25 let. Před svým zatčením jmenoval Šilhan P. Zgarbíka viceprovinciálem české jezuitské provincie. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 zlikvidovala StB za podpory lidových milicí v tzv. akci K mužské kláštery a řeholní domy. P. Zgarbík byl jako představený domu odvezen do internačního tábora v Želivi. Zde pracoval s ostatními řeholníky při kácení stromů v lesích nebo sbírání a třídění brambor. Po mnohahodinovém pracovním vysílení a prochlazení dostal v červnu 1951 srdeční záchvat. Dne 28. října 1952 dostal P. Zgarbík do Želivi telegram o tom, že jeho matka je vážně nemocná a leží v nemocnici. Požádal proto velitele tábora, zda by ji nemohl navštívit. Velitel tábora mu odmítl návštěvu matky povolit a ona záhy zemřela, takže už ji syn nemohl spatřit. P. Zgarbík napsal umírající mamince dopis, který jí už nebyl včas doručen: „Drahá maminko, děkuji Vám za všechno, co jste pro mne za celý život vykonala a vytrpěla. Odplať Vám to náš pán a budiž Vám On sám věčnou odměnou. Rád bych vás spatřil a vyprosil si Vaše požehnání, ale není to možné. Obětujme tuto svoji společnou bolest Tomu, který ji jedině dovede pochopit a také odměnit.“6
Po zrušení želivského tábora v roce 1956 byl spolu s ostatními spolubratry převezen do střediska do Králík. Pracoval tu nejprve jako zemědělský dělník a později jako instalatér. Při krátkých návštěvách získával informace o životě ostatních spolubratrů mimo tábor, povzbuzoval k věrnosti povolání, podporoval, radil. Dne 16. října 1959 provedla StB na Králíkách razii a P. Zgarbík byl spolu s dalšími spolubratry zatčen a obviněn z řízení „ilegální řádové činnosti“. Půl roku byl držen ve vazbě v Ostravě. Kvůli nedostatečnému vytápění v zimních měsících se zde těžce nachladil a dostal zápal plic, následně se u něj kvůli neposkytnutí účinné lékařské pomoci objevilo těžké astma. Po výsleších byl postaven do čela osmnáctičlenné souzené skupiny (z nichž 16 bylo členy jezuitského řádu) a v monstrprocesu konaném 7. března 1960 u Krajského soudu v Ostravě odsouzen za velezradu k 16 letům vězení.7
P. Zgarbík byl spolu s ostatními spolubratry obviněn, že se v letech 1949–1950 postavil proti státní Katolické akci a rozšiřoval v souvislosti s ní protistátní tiskoviny.8 Dále, že během svého internování v Želivi a později v Králíkách se rozhodli ilegálně pokračovat v činnost řádu, vytvořili tajné vedení a zorganizovali menší skupiny této organizace na různých místech republiky (Ostrava, Brno, Uh. Hradiště, Praha, Moravec), do jejichž čela jmenovali zkušené vůdce, povzbuzovali mladé řeholníky ke studiu a k tajnému kněžskému svěcení, zajišťovali jim potřebné tiskoviny protistátního obsahu, konali s nimi zkoušky, přijímali do řádu nové členy.9 Také mu bylo kladeno za vinu, že prostřednictvím dalších jezuitů navázal kontakt se spolubratry v Polsku a přes ně zaslal zprávy o situaci české provincie generálovi řádu do Říma. Jako trestnou činnost klasifikoval soud skutečnost, že 10 let internovaní řeholníci kriticky hovořili o stávajícím režimu a jeho spojeneckých státech, kritizovali církevně politické poměry u nás a poslouchali zahraniční rozhlas, především při nedělních schůzkách zvaných rekreace.10
P. Zgarbík se při soudním přelíčení otevřeně hájil. Odmítl kvalifikaci obžaloby a prohlásil, že se necítí vinen tak závažnými trestnými činy, které jsou mu kladeny za vinu. A i když se dopustil jednání, které je z objektivního hlediska v rozporu se zákonem, neučinil tak z nepřátelských důvodů, ale podle svého náboženského přesvědčení. Státní zákony vědomě porušoval jen tehdy, když byly v rozporu se zákony Božími. Odmítl obvinění z nepřátelství vůči národu a lidově-demokratickému zřízení a řekl, že mu šlo jen o výkon náboženské činnosti a řeholního života.11
Po odsouzení byl P. Zgarbík převezen do věznice do Valdic. Při zdravotní prohlídce se vězeňský lékař Theuner velmi pozastavoval nad jeho zdravotním stavem. Údajně pronesl tato slova: „Tak těžký případ astmatu jako má Zgarbík jsem ještě neviděl.“12 U nemocného propukaly stále častěji astmatické záchvaty. Při jednom z nich mu vypovědělo i srdce a málem se udusil. Jen díky včasnému zákroku lékaře majora MUDr. Cedivody z Hradce Králové, který mu provedl umělé dýchání a masáž srdce, se podařilo P. Zgarbíka zachránit. P. Zgarbík pak chodil po vězeňském dvoře při vycházkách s kyslíkovou trubičkou a inhaloval z ní. Zhoršování zdravotního stavu ho skličovalo. Při jedné z vycházek měl jednomu spolubratrovi říci: „Já už toho moc nevykonám. Pro mne nezbývá než úkol starých a nemocných – modlit se za Tovaryšstvo. Ale nevadí, přinesu tu oběť.“13 Záchvatů stále přibývalo a zhoršovaly se. Proto musel být P. Zgarbík opakovaně převážen na vězeňské oddělení fakultní nemocnice v Brně. Po návratu do Valdic se jeho stav opět zhoršoval a hrozilo nebezpečí úmrtí.
Zřejmě proto byl v roce 1962 převezen na Mírov, do věznice položené ve vyšší nadmořské výšce v kopcích. Skutečně mu to pomohlo k lepšímu dýchání, jako těžce nemocný zde nemusel pracovat a dostával i dietní stravu. Když ho po dlouhé době mohly na Mírově navštívit jeho rodné sestry a zděsily se nad jeho zuboženým stavem, uklidnil je slovy: „Já už jsem se spravil, vždyť vážím 52 kg /při výšce postavy 170 cm/. To v Brně mě dali dohromady a udělali ze mě zase člověka.“14 Sestry mu samozřejmě přivezly i balíček – nějaké jídlo a oblečení. Nesměly mu jej však předat. Sestra Božena se na tuto věc ptala velitele, proč vrahové, lupiči dostávají zásilky od příbuzných a její bratr ne. Dostalo se jí odpovědi: „Protože se nechce zapojit a tvrdě setrvává v odporu, nesouhlasí s naším světovým názorem. Mohl by například psát pro nás a mnoho by nám tím posloužil. Ale on ne, proto si nezaslouží balík ani od návštěvy. Tato výhoda je povolena jen těm, kdo plní naše požadavky.“15
Právě v této době se sestra P. Zgarbíka, paní Božena Adamčíková z Popic u Hustopečí, rozhodla všemi možným cestami dosáhnout propuštění nemocného bratra z vězení. Od podzimu 1962 žádala na nejvyšších místech prominutí zbytku trestu pro svého bratra. V listopadu 1962 se nejprve obrátila na prezidentskou kancelář. Ta její žádost postoupila ministerstvu spravedlnosti. Dne 20. listopadu dostala zamítavou odpověď, že amnestie roku 1962 se na bratra právem nevztahovala, protože jde o vedoucího organizátora nebezpečné protistátní skupiny. A pokud má nějaké zdravotní potíže, je mu ve výkonu trestu poskytnuta veškerá lékařská péče. Zamítnutím omilostnění pro P. Zgarbíka skončila i žádost směřovaná ke Krajské prokuratuře v Ostravě. Proto se paní Adamcová znovu obrátila na kancelář prezidenta republiky. Ve svém dopise ze dne 1. července 1963 prezidentu republiky píše: „Bratr je těžce nemocný, trpí záchvaty a v takovém prostředí nevydrží. Byla jsem u něj na návštěvě 2. května. Z muže dříve 76 kg je zřícenina sotva 50 kg. K tomu, že byl vyloučen z amnestie a ještě si málo odpykal? Vždyť byl internován už od roku 1950, a to velmi přísně, v Želivi a v Králíkách. To už je 13 roků, co tráví nesvobodně ve věznicích. Pamatuji se, jak se těšil na osvobození, když byl za Hitlera v Terezíně a na Pankráci.“ Sestra získala podporu také u jednoho bývalého spoluvězně P. Zgarbíka, který intervenoval u vězeňského lékaře, jenž pak také podal žádost o přerušení trestu pro P. Zgarbíka ze zdravotních důvodů na jeden rok. Díky těmto žádostem a zřejmě na zákrok prezidenta mu pak byl koncem srpna 1963 přerušen trest na jeden rok. Dne 28. srpna byl propuštěn.16
Odjel k sestře do Popic, kde se mu dostalo vřelého přijetí a péče. Brzy byl navštíven příslušníky SNB z Břeclavi a ti ho upozornili, aby si uvědomil, že jeho trest je pouze přerušen, že bude stále pod dozorem a aby se nepokoušel navazovat kontakty s členy řádu. Zgarbík měl stále vážné dýchací problémy, denně musel docházet k lékaři na injekce. Po vyšetření na alergologickém oddělení v Brně mu byla doporučena léčba tzv. autovakcínami a pobyt ve výše položeném kraji. Mezitím prodělal další těžký záchvat, musel být hospitalizován v nemocnici v Hustopečích a dýchat přes kyslíkovou bombu. Jeho zdravotní stav byl velmi kritický a zdálo se, že umírá. Lékařům se pak podařilo záchvaty během několika dnů ztlumit a nemocný byl propuštěn domů. Poté se díky pomoci neteře mohl odstěhovat na několik měsíců do Telče. Se spolubratry se setkával jen zřídka. Jeden z nich – P. Pavlík S.J. vzpomíná: „Příliš jsme Otce Zgarbíka nenavštěvovali. Dalo se předpokládat, že dům, ve kterém bydlel, byl pozorován aspoň namátkově. Nechtěli jsme mu způsobit nějakou nesnáz, abychom mu nepřitížili, když by se žádalo o prodloužení přerušení trestu ze zdravotních důvodů. Ale přece jen někdo měl příležitost s ním někdy chvíli být. I já jsem se s ním v té době setkal. Byl příkladně vyrovnaný a klidný. Byl velice rád, když mohl někoho z našich vidět.“17
V květnu 1964 se paní Adamčíková snažila docílit pro svého bratra ukončení trestu nebo alespoň jeho další přerušení s poukazem na stále vážný zdravotní stav. Z ministerstva spravedlnosti obdržela 3. června 1964 zamítavou odpověď – není důvod pro prominutí trestu cestou milosti prezidenta republiky. Proto se pokusila situaci ještě zachránit žádostí ke Krajskému soudu v Ostravě, u něhož byl vynesen původní rozsudek i rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Krajský soud si pro posouzení případu vyžádal vyšetření P. Zgarbíka, jež provedl interní lékař z Břeclavi, MUDr. R. Grossman. V lékařské zprávě charakterizoval onemocnění P. Zgarbíka jako průduškové astma s občasnými záchvaty při zhoršení stávajícího chronického kataru průdušek. V důsledku toho se dle lékaře u vyšetřovaného rozvinula pomalu rozedma plicní, charakterizovaná subjektivní dušností a dechovou nedostatečností středního stupně. Nemoc P. Zgarbíka označil dr. Grossman jako nevyléčitelnou, mající progresivní charakter, avšak život bezprostředně neohrožující. Na základě tohoto lékařského posudku krajský soud další prodloužení přerušení trestu zamítl. Ani odvolání paní Adamčíkové k Nejvyššímu soudu v Praze, ani opakovaná žádost bratra k prezidentu republiky a ÚV KSČ o omilostnění na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě nic nezměnily.18
P. Zgarbík musel v září 1964 nastoupit na Mírov do výkonu trestu a záhy byl převezen do Valdic. O vánočních svátcích onemocněl chřipkou a jeho záchvaty se stále zhoršovaly. Dne 22. ledna 1965 zde ve vězeňské nemocnici po jednom z četných záchvatů zemřel, udusil se. Přáním otce Zgarbíka bylo, aby byl pohřben na Velehradě do řádového hrobu. V souladu s tímto přáním se měl pohřeb plánovaný na 26. ledna uskutečnit na Velehradě. S tímto datem byla natištěna parte a oznámení o pohřbu vyšla i v novinách. Dne 26. ledna se skutečně sjelo na Velehrad velké množství lidí, řada kněží a spolubratrů z Tovaryšstva Ježíšova. Pohřeb se však nekonal, protože nepřijela rakev s pozůstatky zemřelého. Místní komunisté se velmi obávali mohutné účasti věřících a kněží, a proto byl pohřeb v den uskutečnění zakázán, pod záminkou, že na velehradském hřbitově mohou být pochováváni jen místní, a vykopaný hrob musel být zaházen. Dle úředního nařízení se měl pohřeb uskutečnit v rodných Janovicích, a to tehdy, až přijede rakev se zesnulým. Dne 29. ledna ráno se nejbližší příbuzní dověděli, že se pohřeb uskuteční tento den dopoledne, a proto uvědomili lidi z okolí a také několik kněží. V tento den byl P. A. Zgarbík pochován v rodných Jankovicích. 19
Závěr
P. Zgarbík prožil rok v nacistických věznicích a téměř 15 let v komunistických internačních táborech a věznicích. Jeho život byl svědectvím věrnosti národu, Tovaryšstvu Ježíšovu a církvi, bez kliček, kompromisů, zbytečné pompéznosti či polovičatosti. Jeho život byl završen mučednickou smrtí ve Valdicích. Zařadil se tak po bok blahoslaveného biskupa Gojdiče, Josefa Toufara či spolubratra Adolfa Kajpra.
Otázky na konec:
- Kdo byl P. Zgarbík a kterého řádu byl členem?
- Jak P. Zgarbík strávil válku? Jak se k němu zachoval režim po roce 1948?
- Měl podle vás dostat milost?
Seznam použitých pramenů
Spisovna Krajského soudu v Ostravě, Ks Ostrava T 03/60, Zgarbík a spol.: rozsudek; protokol o přelíčení; korespondence a jednotlivé žádosti paní B. Adamčíkové, sestry P. Zgarbíka.
Archív bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací spisy–Ostrava, vyšetřovací spis V-1434 OV, Antonín Zgrabík a spol.
Seznam použité literatury
PAVLÍK, Jan. Budou vás vydávat soudům. Praha: Societas Praha, 1995.
PAVLÍK, Jan. Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2011.
VLČEK, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2003.
VESELÝ, Josef. P. Antonín Zgarbík SJ: 1913–1965. Opava: Josef Veselý, 2008.
VODIČKOVÁ, Stanislava. Papežovi špioni – Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova v soukolí moderních dějin na příkladu P. Antonína Zgarbíka SJ. Securitas imperii 2011 (2), ÚSTR.
Reference
1 PAVLÍK, Jan. Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravské Slezsku od roku 1814. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2011, s. 363–367.
2 Archiv Tovaryšstva Ježíšova v Praze, PITRUN Bernard, SJ: Životopisný nástin – P. Antonín Zgarbík TJ, strojopis, nedatováno, s. 44, vzpomínka P. J. Formánka
3 Tamtéž, s. 45, vzpomínka P. K. Říhy.
4 PAVLÍK, Jan. Budou vás vydávat soudům. Praha: Societas Praha, 1995, s. 21–22.
5 Archiv Tovaryšstva Ježíšova v Praze, PITRUN Bernard, SJ: Životopisný nástin – P. Antonín Zgarbík TJ, strojopis, nedatováno, s. 1.
6 Tamtéž, s. 68.
7 Spisovna Krajského soudu v Ostravě, Rozsudek Ks Ostrava T 03/60, Zgarbík a spol.; VLČEK, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2003, s. 215–225.
8 Bylo jim vyčítáno zejména, že četli pastýřský list biskupů v červnu 1949, varující před tímto pokusem o rozdělení církve, a exkomunikační dekret jejích členů, případně je v písemné formě předali dalším kněžím a věřícím.
9 P. provinciál a představení domů se samozřejmě zajímali o mladší spolubratry a snažili se, aby byl mladším nablízku zkušenější řeholník, který by je vedl a povzbuzoval k věrnosti řádu.
10 Archív bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací spisy – Ostrava, vyšetřovací spis V-1434 OV, Antonín Zgrabík a spol; Spisovna Krajského soudu v Ostravě, Rozsudek Ks Ostrava T 03/60, Zgarbík a spol.
11 Spisovna Krajského soudu v Ostravě, Spis Ks Ostrava T 03/60, Zgarbík a spol., protokol o přelíčení.
12 Archiv Tovaryšstva Ježíšova v Praze, PITRUN Bernard: Životopisný nástin – P. Antonín Zgarbík TJ, strojopis, nedatováno, s. 78.
13 Archiv Tovaryšstva Ježíšova v Praze, PITRUN Bernard SJ: Životopisný nástin – P. Antonín Zgarbík TJ, strojopis, nedatováno, s. 79
14 Tamtéž, s. 79, svědectví sestry B. Adamčíkové.
15 Tamtéž, s. 80.
16 PAVLÍK, Jan. Budou vás vydávat soudům. Praha: Societas Praha, 1995, s. 119–121.
17 Tamtéž, s. 120.
18 Spisovna Krajského soudu v Ostravě, spis Ks Ostrava T 3/60, Korespondence a jednotlivé žádosti paní Boženy Adamčíkové, sestry P. Zgarbíka
19 PAVLÍK, Jan. Budou vás vydávat soudům. Praha: Societas Praha, 1995, s. 119–122.