PhDr. Martin Nekola, Ph.D.
Matematik Václav Hlavatý patřil k mnoha prvotřídním vědcům světové úrovně, kteří po roce 1948 pokračovali v kariéře v USA. Již od konce války neměl iluze o dalším směřování Československa a po několika marných snahách na univerzitní i parlamentní půdě se napevno rozhodl odejít do zahraničí.
Úvod
Narodil se 27. ledna 1894 v Lounech do rodiny úředníka. Absolvoval zde reálné gymnázium, které dnes nese jeho jméno, a na podzim 1913 nastoupil ke dvouoborovému studiu matematiky a hudební estetiky na Karlově univerzitě. Jeho vysokoškolská léta však přerušila první světová válka. Hlavatý musel narukovat a mimo jiné se zúčastnil bojů na italské frontě, kde byl zajat.
Do Čech se vrátil až zjara 1919. O další rok později úspěšně odpromoval a začal vyučovat matematiku a deskriptivní geometrii na několika středních školách. Kromě toho se pustil do bádání v oblasti diferenciální geometrie. Absolvoval dokonce půlroční studijní pobyt v Holandsku u jejího průkopníka profesora Jana Schoutena. Na jaře 1925 byl jmenován docentem na Univerzitě Karlově, o dalších šest let později profesorem. To už Hlavatý patřil mezi uznávané kapacity, přednášel v mnoha zemích na prestižních univerzitách, napsal přes sedm desítek odborných článků, stačil se také rozvést, podruhé oženit a stát se hrdým otcem jediné dcery Olgy.
Jeho renomé neušlo ani Albertu Einsteinovi na Princetonské univerzitě v USA. Proslulý fyzik v roce 1937 pozval Hlavatého na několikaměsíční hostování. Když se vrátil, vlast zažívala těžké chvíle. Mnichovská konference a zanedlouho nacistická okupace nalomily charakter národa, o kterém Hlavatý později tolikrát psal ve svých brilantních politicko-společenských úvahách. Alespoň mohl dále působit na akademické půdě, psát učebnice a skripta. Ač přísný a nekompromisní u zkoušek, s pověstnými jízlivými poznámkami na úroveň znalostí jednotlivých studentů, byl mezi nimi velmi oblíben díky mimořádnému smyslu pro humor, zálibě pro tenis a samozřejmě hudbu. Sám hrál mistrně na housle, v mládí dokonce vystupoval v kvartetu a koncertoval.
Po uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939 odešel do ústraní a naplno se věnoval vědecké práci. Příležitostně přednášel pro Jednotu českých matematiků a fyziků a především dokončoval práci o diferenciální přímkové geometrii.
Matematik ve víru domácího i světového dění
Okamžitě po osvobození na jaře 1945 se Václav Hlavatý vrhnul do probouzejícího se akademického života. Značnou měrou se podílel na vybudování Matematického ústavu, opět na plný úvazek vyučoval a v rámci mimopracovních seminářů a kroužků pomáhal mladým perspektivním vědcům. Poprvé v životě také krátce zabrousil na politické kolbiště, když se stal poslancem Prozatímního národního shromáždění jako nestraník, nominant národně socialistické strany. Na základě ústavního dekretu č. 47/1945 Sb. z 25. srpna 1945 bylo ustaveno třísetčlenné Prozatímní národní shromáždění. Delegáti národních výborů a místních správních komisí veřejně vybírali volitele, kteří volili delegáty na zemské sjezdy v Praze, Brně, Bánské Bystrici a Prešově. Na sjezdech poté probíhaly volby členů zemských národních výborů a poslanců jednokomorového Prozatímního Národního shromáždění. Prostřednictvím nepřímých voleb bylo tedy vybráno tři sta poslanců, dvě stě z Čech a sto ze Slovenska. Věková hranice pro kandidáty se snížila na jednadvacet let oproti třiceti letům, uzákoněným za první republiky. Každá ze šesti velkých stran Národní fronty zvolila po čtyřiceti poslancích, doplněných o zástupce z mimopolitických oblastí, tj. úředníky, živnostníky, odboráře, novináře, spisovatele, univerzitní profesory, vojáky, advokáty, zemědělce či dělníky. Mandát prozatímního parlamentního tělesa byl jasně ohraničen. Mělo obnovit zákonodárnou moc na celém území republiky, potvrdit ve funkci prezidenta Edvarda Beneše, projednat a dodatečně schválit prezidentské dekrety a konečně připravit co nejdříve volby do Ústavodárného národního shromáždění, jež by následně schválilo novou ústavu.
Hlavatý v parlamentních lavicích zastoupil zesnulého poslance Klecandu, jeho působení trvalo jen několik málo týdnů. Přesto se zařadil k velmi aktivním členům kulturního výboru, přispíval k projednávání školského zákona. Dostával se však do silných sporů s komunistickými politiky i představiteli vlastní strany, především kvůli idejím o úloze instituce školy. Navíc kritizoval, že reformy školství probíhají nedemokraticky, bez účasti veřejnosti. Hlavatý kladl vedle vzdělávací funkce také velký důraz na funkci výchovnou a charakterotvornou. Neprosadil svá stanoviska, navíc neskrýval nespokojenost s pronikáním KSČ do všech sfér veřejného života a neschopností demokratického tábora rudému tlaku čelit. S politikou se po volbách v květnu 1946 rozloučil a po delší pauze opět začal objíždět zahraniční univerzity, včetně pařížské Sorbonny. Množily se i jeho spory s kolegy na fakultě o tom, jak pracovat s doktorandy a jakým směrem vést výuku. Počátkem roku 1948 obdržel další pozvání do USA od Alberta Einsteina, který ho zval na pobyt od podzimu téhož roku a jenž měl tentokrát trvat delší dobu. Politickou situaci viděl velmi skepticky a po únorovém puči a smrti Jana Masaryka se rozhodl s rodinou k emigraci, zatím avizované jako přednáškový pobyt na akademický rok 1948/49. Datum odjezdu se oddalovalo kvůli byrokratickým průtahům, avšak nakonec komunistická moc svolila Hlavatým legálně odcestovat. Osud národa matematikovi samozřejmě nebyl lhostejný, nicméně svoboda bádání byla přednější. Navíc se mylně domníval, že poměry se brzy ustálí a že vlast nenechává za zády na dlouho. Studená válka a železná opona mu návrat již nikdy nedovolily.
Stesk po domově utlumily výrazné pracovní úspěchy. Získal místo na University of Indiana v malém městečku Bloomington, uprostřed nekonečných polí a luk rovinatého zemědělského státu Indiana. Cihlový domek v klidné ulici se stal Hlavatého domovem na další dvě desetiletí, Swainova budova uprostřed kampusu, kde sídlila katedra matematiky, pak jeho pracovištěm. Připomeňme, že díky působení v Bloomingtonu si udělali dobré jméno ve světě také další profesoři českého původu. Politologii zde vyučoval Václav Beneš (synovec Edvarda Beneše), chemii Miloš Novotný, neurologii Oldřich Kolář, psychiatrii Hanuš Jiří Grosz. Hlavatý zde roku 1952 získal stálou profesuru a jen o pár měsíců poté na sebe strhl pozornost odborné veřejnosti. Věnoval se matematickým základům Einsteinovy sjednocené teorie pole a vyřešil jeho rovnice o čtyřiašedesáti neznámých. Věřil, že tyto rovnice mohou popsat jakýkoliv fyzikální jev. Palcové titulky hlásaly, že Hlavatý matematicky ověřil Einsteinovu teorii a dokázal, že elektromagnetismus je základem vesmíru, bází gravitace a zdrojem energie. Po mnohých úpravách a redakčních zásazích vyšla práce knižně až roku 1958 pod názvem Geometrie Einsteinovy sjednocené teorie pole (Geometry of Einstein´s Unified Field Theory). Z hlediska zvládnutí mimořádně komplikovaných výpočtů byl Hlavatého výkon po zásluze oceňován.
Protože však zmíněná Einsteinova teorie je prokazatelně chybná, mají i vyřešené rovnice pouze teoretický význam. To nebránilo, aby se na stole profesora Hlavatého kupila uctivá pozvání na přednášková turné do desítek zemí. Stal se vpravdě matematickou celebritou – on sám o sobě přitom v žertu hovořil jako o pouhém násobilkáři.
Byl to člověk širokého záběru, nikoliv nudný pedantický profesor, zahleděný pouze do svého oboru. Psal četné úvahy o společenských otázkách, politice, umění, historii, věnoval se i duchovním otázkám a bytí lidstva v nekonečném vesmíru. V roce 1950 vypracoval návrh na federalizaci střední Evropy a pojednání o významu a roli Čechů a Slováků v budoucím světovém vývoji. Nevyhýbal se ani činnosti v rámci krajanských a exilových organizací, ba naopak. Přihlásil se k členství v Radě svobodného Československa, jež vznikla 25. února 1949 ve Washingtonu D.C. s ambicí stát se zastřešujícím orgánem celého demokratického exilu. Jenže politické a stranické spory, jakkoliv v tíživých podmínkách vyhnanství vlastně malicherné a zbytečné, dokázaly Radu po slibném začátku paralyzovat a rozložit. Profesor Hlavatý byl jedním z těch, kteří se ze všech sil pokoušeli přivést znesvářená křídla k rozumu a nastavit rozumné podmínky pro další koexistenci. Sbírky návrhů na reorganizaci Rady „Znovu a lépe“ (1955) a „O obrodu exilu“ (1956) byly oceňovány a vítány napříč exilovou veřejností. Hlavatý, navzdory enormnímu pracovnímu vytížení, shromažďoval od aktivních exulantů po celém světě široké spektrum názorů, jak napomoci řešení nejvážnějších neduhů exilu a pozvednout jeho úroveň. Zabýval se i komplikovaným vztahem exulantů ke krajanům v USA.
Snažil se k problému přistupovat s matematickou logikou, oproštěn od emocí, zákulisních intrik a škatulkování podle politické příslušnosti. Mnozí proto vkládali naděje v jeho nestranný pohled a metody odborníka. Ani přesto se však jeho upřímně míněné návrhy nakonec nerealizovaly.
Politika Hlavatého znovu zklamala a znechutila, neochabla však jeho vůle pracovat pro Československo. Upřel tedy síly směrem ke kolegům, českým a slovenským vědcům, spisovatelům a umělcům v exilu, kteří hledali to, co je spojuje, nikoliv názorové rozdíly. Chtěli být v kontaktu, pravidelně se setkávat, vyměňovat si zkušenosti, informovat ostatní o vlastních úspěších a nejnovějších trendech v široké škále oborů, udržovat a rozvíjet svobodnou nauku a kulturu, stejně jako masarykovské tradice, které na domácí půdě pošlapali komunisté. Nejprve byl pro tyto účely zřízen Spolek vědeckých pracovníků v exilu, od poloviny padesátých let probíhaly přípravy na založení Společnosti pro vědy a umění – SVU (Czechoslovak Society of Arts & Sciences). Na schůzi přípravného výboru dne 24. října 1958 vešla SVU oficiálně v život za přispění právníka Jaroslava Němce, bývalého rektora Komenského univerzity v Bratislavě Vratislava Buška, skladatele a dirigenta Rafaela Kubelíka, klavírního virtuosa Rudolfa Firkušného, spisovatele Ladislava Radimského a mnohých dalších. Hlavatý byl zvolen historicky prvním předsedou. Ve funkci setrval v letech 1958–1962 a znovu se jí ujal pro období 1966–1968. Věnoval značné úsilí, aby přivedl mladé lidi a chtěl zajistit, aby se SVU vyhnula neradostnému osudu mnohých exilových subjektů, které postupem času skomíraly, až zcela zanikly. SVU vydávala vlastní časopisy (Proměny, Kosmas, Zprávy) a přes dvě stě monografií, založila téměř dvě desítky místních poboček s třemi tisícovkami členů, pravidelně pořádala kongresy, konference, festivaly, výstavy, koncerty, veřejné přednášky, diskuse a kolokvia. Přežila pád železné opony i debaty o možném rozpuštění v devadesátých letech a funguje dodnes.
Václav Hlavatý se vydal v lednu 1961 na půlroční cestu, při níž přednášel před napěchovanými aulami sedmdesáti univerzit. Po návratu byl v Bloomingtonu poctěn udělením titulu Distinguished Professor, zasedal v redakčních radách předních matematických časopisů, pohyboval se v absolutní vědecké špičce, měl nabídky z mnoha prestižních vědeckých pracovišť. V hlavě mu neustále ležel osud těžce zkoušeného národa za železnou oponou. Blíže se k tématu rozhovořil i na oslavě státního svátku 28. října toho roku.
Závěr
Hlavatého celoživotním cílem bylo posouvat dál matematiku i lidské poznání, zároveň daleko intenzivněji než jiní vnímal úskalí technologického pokroku. V projevu pro SVU v roce 1967 uvedl: „Jedním z charakteristických rysů nynější doby je vliv technokracie na diplomatickou a vojenskou strategii. Poprvé v dějinách této planety byly překročeny hranice mikrokosmu a gravitace. Tím byly porušeny staré sociologické vazby a základy. Nejen že země se stala příliš malou pro technologický pokrok, ale i čas ztratil svůj původní význam. Operace prováděné dříve malém měřítku a vyžadující mnoho času jsou nyní proveditelné v krátkém čase. Tak například obě veleříše, SSSR a USA, mohou se vzájemně smrtelně zranit v době jedné hodiny. Vědecký výzkum umožnil tak ohromný destruktivní potenciál, že ustálená pravidla světové diplomacie a vojenské strategie ztrácejí svůj původní význam.“ V jádru se samozřejmě strachoval o osud vlasti, ležící na zlomu obou mocenských bloků, kde sebemenší zvrat a ozbrojený střet mohl mít nedozírné následky pro celé lidstvo.
Navzdory opakovaným varováním lékařů se Hlavatý v dalších letech nešetřil a pracoval do vysílení, které si krátce před jeho pětasedmdesátými narozeninami vybralo daň. Nejpovolanější odborník na diferenciální a algebraickou geometrii a matematickou stránku obecné teorie relativity zemřel náhle 11. ledna 1969, uprostřed příprav odjezdu na několikaměsíční pobyt do Pákistánu, kde byl požádán o pomoc s vybudováním státního vědeckého ústavu v Islámábádu. Zanechal za sebou mnoho rozdělaných projektů, ale též několik generací prvotřídních matematiků, inspirovaných jeho celoživotním vyšlapáváním cesty svobodné vědě.
Otázky na konec:
- V čem je podle Hlavatého éra třetího odboje a rozložení sil odlišné od dřívějších dob? Jak jeho vnímání souvisí s koncepcí Mutual Assured Destruction?
- Hlavatý se považuje za součást
tzv. třetího odboje. Od kdy do kdy třetí odboj trval? Kdy a proti komu probíhal odboj první a druhý?
- Jak byste popsali Hlavatého vnímání toho, kdo je exulant?
- Hlavatý zmiňuje, že sovětská taktika se v čase měnila leda v tom, že se proti politickým odpůrcům nepoužívá šibenice, ale popravčí čety. S ohledem na dataci projevu, jaké měl nejspíše na mysli události?
- Hlavatý propaguje Národní radu a její tradici. Co to byla Národní rada v jednotlivých odbojích? Jmenujte její nejznámější představitele.
- Jaká musí být povaha činů exulantů?
Seznam použité literatury
Durnová, Helena a kol.: Václav Hlavatý. Cesta k jednotě, Masarykova univerzita, Brno 2017.
Rechcígl, Miloslav ml.: Pro vlast. Padesát let Společnosti pro vědy a umění, Academia, Praha 2012.
Štrbáňová, Soňa a Kostlán, Antonín (ed.): Sto českých vědců v exilu, Academia, Praha 2011.