PhDr. Eduard Stehlík, Ph.D., MBA
Zásadní přelom v životě Československé republiky i její armády přinesl únor 1948. Již několik dní po převzetí moci propustili komunisté z armády stovky demokraticky smýšlejících důstojníků, kteří představovali reálné nebezpečí pro nastupující totalitní režim. Mnozí z nich skončili na dlouhá léta ve věznicích, či táborech nucených prací, někteří byli umučeni či dokonce popraveni. Jedněmi z prvních obětí komunisty rozpoutaného teroru se stali generálové Heliodor Píka a Karel Lukas. Přátelé a především však hrdinové, kteří pro svou vlast nasazovali život v obou světových válkách. Konec té druhé je zastihl ve velice významných funkcích. První byl náčelníkem Čs. vojenské mise v Moskvě, druhý čs. vojenským a leteckým atašé ve Washingtonu. Přesto je oba na jaře roku 1949 čekal tragický osud. Tato studie je věnována životu toho méně známého. Statečného muže, který svého přítele Heliodora Píku ve smrti o měsíc předešel.
Karel Lukas se narodil 16. února 1897 v malé vesničce Brníčko na Šumpersku v početné rodině tamního hostinského Františka Lukase a jeho manželky Amálie, rozené Körnerové.1 Po studiu na vyšším gymnáziu v Zábřehu, kde v červnu 1915 maturoval, ho však namísto vysněného povolání učitele čekala vojenská uniforma. Světem tou dobou již druhý rok zmítal válečný konflikt dosud nepoznaných rozměrů, který se nevyhnul ani čerstvému maturantovi. Ten v říjnu 1915 nastoupil službu u c. a k. zeměbraneckého pěšího pluku č. 13 v Olomouci, s nímž odjel na ruskou frontu. Zde byl však již 15. června 1916 zajat a následující rok strávil v ruských zajateckých táborech, mimo jiné i ve smutně proslulé zabajkalské Berezovce. Právě zde se v březnu 1917 přihlásil do čs. legií a 21. července 1917 byl v Bobrujsku zařazen k 1. čs. záložnímu praporu. Již na počátku října 1917 však odjel spolu s transportem čs. legionářů do Francie, kde byl v lednu 1918 zařazen k 21. čs. střeleckému pluku, s nímž se na podzim 1918 zúčastnil krvavých bojů v Alsasku a Argonnách.2 Do vlasti se vrátil 11. ledna 1919 a bezprostředně poté se opět zapojil do války, tentokrát proti Polákům na Těšínsku.
V letech 1919–1920 působil Karel Lukas postupně jako instruktor a vychovatel v informačním kursu v Praze na Hládkově, poté ve vojenské instrukční škole v Milovicích a nakonec ve Vojenské akademii v Hranicích. Odtud byl v říjnu 1920 přemístěn na Slovensko. Byl instruktorem u hraničářského praporu 8 v Ipoľských Šahách a později i v Košicích u tamního obvodového střediska pro výcvik. Další vojenskou kariéru Karla Lukase výrazně ovlivnilo přidělení ke košickému Zemskému vojenskému velitelství, kde působil od června 1926 jako pobočník legendárního generála Josefa Šnejdárka. Právě on ho totiž doporučil ke studiu na pražské Válečné škole, jejímž posluchačem se na počátku října 1928 stal. Po jejím ukončení se vrátil zpět do Košic, kde zpočátku působil ve štábu tamní 11. divize, ale již 30. září 1932 se stal přednostou 3. oddělení (operačního) štábu ZVV Košice, v jehož čele již tehdy stál generál Ludvík Krejčí. Ten si po svém jmenování náčelníkem Hlavního štábu čs. branné moci vzal v prosinci 1933 schopného podřízeného s sebou do Prahy jako svého osobního pobočníka.3
V této funkci důležité působil Karel Lukas nepřetržitě až do 15. března 1936, kdy byl přemístěn k Ředitelství opevňovacích prací, složce Hlavního štábu řídící výstavbu našeho pohraničního opevnění. Jako přednosta takticko-studijní skupiny ŘOP se stal počátkem roku 1937 jedním z mála čs. důstojníků, kterým bylo ve Francii umožněno zhlédnout mohutné dělostřelecké tvrze již tehdy legendární Maginotovy linie.4 Bezprostředně po tragických mnichovských událostech byl členem malé čs. vojenské mise, která na počátku října 1938 v Berlíně bojovala předem ztracený diplomatický boj o alespoň trochu výhodnější podmínky, pokud jde o velikost území, jež měla být ČSR předána nacistickému Německu. Poté zamířil počátkem listopadu 1938 až na samý východ republiky, kde se stal zmocněncem Ministerstva národní obrany u autonomní vlády Podkarpatské Rusi (později Karpatské Ukrajiny) v Chustu. Zde se v březnu 1939 zapojil do bojů s maďarskou armádou i ukrajinskými nacionalisty a poté se spolu s částí čs. jednotek, jež se probily do Rumunska, vrátil přes Jugoslávii a bývalé Rakousko zpátky do Čech.5
Ihned po příjezdu do tzv. protektorátu se Karel Lukas zapojil do odbojové činnosti v Obraně národa, byl však prozrazen a musel uprchnout do zahraničí. Přes Polsko dorazil do Francie, kde 22. srpna 1939 nastoupil službu u Čs. vojenské správy v Paříži. Kromě jiného tehdy ve francouzských internačních táborech, kde byli drženi bojovníci ze španělské občanské války, vyhledával čs. interbrigadisty a organizoval jejich nábor do naší zahraniční armády.6 Na konci ledna 1940 Karel Lukas Francii opustil a odjel do Velké Británie, kde převzal funkci přednosty vojenské kanceláře při čs. velvyslanectví v Londýně. Po porážce Francie byl 14. srpna 1940 ustanoven náčelníkem štábu nově vytvořené 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii. Na tomto zodpovědném, ale zároveň i náročném místě setrval až do konce září následujícího roku, kdy se stal čs. vojenským atašé u polské exilové vlády v Londýně. Nedlouho poté vystoupil 28. října 1941 při příležitosti našeho státního svátku s působivým projevem, v němž mimo jiné uvedl: „Chci ukázati na jednu naši národní vlastnost. Jsme individualisté. Každý z nás si chrání úzkostlivě své vlastní já a je nerad, když mu někdo do toho mluví… Ale my se musíme všichni sejíti u jednoho bodu. Tímto bodem je vlast… Čím je osobní prospěch proti tomu velkému komplexu problémů, s nimiž si přítomná doba hraje? Ničím! Odložme veškeré osobní zájmy, osobní třenice, sjednoťme se a dejme celý svůj intelekt do služeb vlasti a podložme ho srdcem.“7
Kancelářská práce Karla Lukase neuspokojovala a usiloval o odeslání na frontu. V polovině června 1942 se na něj konečně usmálo štěstí. Společně se štábním kapitánem Pravoslavem Řídkým odjel na Střední východ, kde byl zařazen jako vojenský pozorovatel k 10. britské obrněné divizi, s níž se zúčastnil krvavé bitvy u El Alameinu.8 Následovalo přidělení ke 4. britské lehké obrněné brigádě, které však 17. listopadu 1942 přerušilo jeho těžké zranění.9 Až do druhé poloviny dubna 1943 musel být hospitalizován (nejprve v Káhiře, od února 1943 v Jeruzalémě), ale o návratu do Velké Británie, který mu byl nabízen, ani na okamžik nezauvažoval. V červenci 1943 nastoupil k 7. britské obrněné divizi „Desert Rats“ s níž se zúčastnil jak příprav invaze na Sicílii, tak i vlastní invaze do Itálie a postupu až po řeku Carigliano.10 V prosinci 1943 byl povolán zpět do Londýna, kde ho vzápětí přidělili k Čs. vojenské misi u SHAEF (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Forces) generála Dwighta Davida Eisenhowera, tedy velitelství, jež tou dobou připravovalo otevření dlouho očekávané druhé fronty v Evropě.11
V polovině srpna 1944 byl Karel Lukas díky svým zkušenostem, mimořádným jazykovým znalostem a diplomatickým schopnostem ustanoven čs. vojenským a leteckým atašé v USA (v červenci 1945 přijal současně i zmocnění pro Kanadu). Domů se tak definitivně vrátil teprve v květnu 1947, tedy plné dva roky po skončení 2. světové války.12 Až do konce listopadu 1947 působil u Hlavního štábu v Praze a poté se stal velitelem 7. pěší brigády v Novém Jičíně.13 Bleskový konec jeho slibně se rozvíjející kariéry přinesl únor 1948.
Na „zvláštní dovolenou ze služebních důvodů“ byl sice Karel Lukas odeslán „až“ 19. dubna 1948, ale vzhledem k tomu, že se do podnájmu ke svému bratrovi v Praze nastěhoval již 6. března 1948, dá se předpokládat, že mu byl přístup do novojičínských kasáren znemožněn již několik dní po komunistickém puči.14 Nebylo by ostatně divu. Plukovník Karel Lukas totiž figuroval mezi prvními na seznamech akčních výborů Národní fronty, jež navrhovaly vyloučení důstojníků z armády. Tyto seznamy zasílal předseda branného výboru ÚNS Rudolf Slánský přímo na MNO, jež poté zajišťovalo vše potřebné. V seznamu vypracovaném Krajským akčním výborem Národní fronty Ostrava byl plk. gšt. Karel Lukas charakterizován následovně: „Velitel brigády Nový Jičín, prohnaný, proti osvětě, proti SSSR, velmi diplomatický a zákeřný.“15 S podobným posudkem neměl pochopitelně v nově se utvářejících poměrech žádnou šanci. Ostatně i ten poslední vojenský posudek, který na něj byl tehdy vypracován, dává jasnou odpověď na to, proč musel službu v armádě opustit: „Iniciativní, nebojí se odpovědnosti. Nespolehlivý mravně politicky… Dobrá paměť, bystrý postřeh a rychlý úsudek… Všeobecné vzdělání má velmi dobré, politicky je orientován na Západ… Veřejnému životu se vyhýbá. K mravně politické výchově v armádě neměl kladný poměr… Pro západní orientaci nemůže mu být svěřena vyšší funkce… Vzhledem k tomu, že popisovaný nenašel kladný poměr k lidově-demokratickému řádu republiky… byl mu stanoven stupeň kvalifikace nevyhovující.“16
Dnem 16. dubna 1948 bylo zrušeno jeho povolání do Kurzu pro vyšší velitele, po jehož absolvování měl být povýšen do hodnosti brigádního generála. O několik dní později, po více než třiceti letech služby v čs. armádě, obdržel dekret datovaný 7. května 1948, v němž bylo mimo jiné uvedeno: „Ministerstvo národní obrany přihlížejíc k tomu, že není pro Vás z vážných služebních důvodů ve Vaší stavovské skupině použití odpovídajícího Vaší hodnosti, zprošťuje Vás koncem května 1948 činné služby vojenské, zastavuje týmž dnem výplatu Vašich dosavadních služebních platů a dává vás… dnem 1. června 1948 na dovolenou s čekaným.“17
Přes nezáviděníhodnost svého postavení se Karel Lukas snažil povznést nad situaci, v níž se nalézal, a v dopise příbuzným z 24. června 1948 napsal: „Já mám teď času dost. Dosloužil jsem na vojně a jako západní člen armády dán na dovolenou. Celkem mně to plně vyhovuje, poněvadž při mém založení by se mně velmi těžko sloužilo; nemám rád, aby do odborných věcí mluvili laici, a nepokládám armádu za věc jedné strany, nýbrž národa a státu.“18 Přes naléhání přátel odmítl Karel Lukas uvažovat o opětovném odchodu do exilu, a to i přesto, že by měl v USA vynikající zázemí (od dvacátých let tam byly provdány dvě jeho sestry). Nechtěl potřetí odcházet za hranice, chtěl zůstat doma. Žil u svého staršího bratra Otty v Praze a pokoušel se uchytit jako překladatel. Netušil, že jeho cesta až na samé dno ponížení dosud neskončila. V úterý 29. března 1949 byl náhle zatčen příslušníky Státní bezpečnosti a převezen na Pankrác, kde byl držen ve vyšetřovací vazbě. Ač to dnes může znít až neuvěřitelně, nejpravděpodobnější příčinou jeho uvěznění byl jeho automobil. Stříbrošedý sedan značky Packard, který si pořídil během svého pobytu v USA. V poválečné Praze, plné trofejních vozidel všech možných armád a sem tam nějakého automobilu z let první republiky, se Lukasův americký „koráb silnic“ vyjímal skutečně impozantně. Kromě všeobecné pozornosti toto vozidlo vzbuzovalo i závist, a to se stalo Karlu Lukasovi osudným. To, že zatčení způsobil jeho automobil a rozsáhlý majetek, potvrzuje i to, že byl Packard příslušníky StB zabaven hned první den a rabování osobních věcí v plukovníkově bytě začalo současně s jeho uvězněním a pokračovalo i po jeho smrti.19
O dalších osudech plukovníka Karla Lukase dostupné materiály většinou mlčí, a tak se musíme spoléhat především na svědectví pamětníků. Většina z nich však již byla po listopadu 1989 po smrti, takže nebylo možné jejich tvrzení vzájemně konfrontovat s novými poznatky. Dne 19. června 1968 zaslal MUDr. Otto Lukas dopis tehdejšímu ministru vnitra Josefu Pavlovi, v němž ho žádal o přešetření smrti svého bratra. V dopise mimo jiné uvedl: „Dne 29. 3. 1949 byl můj bratr zatčen orgány Státní bezpečnosti. Moje manželka Hana Lukasová po jeho zatčení několikrát intervenovala u orgánů StB v Bartolomějské ulici… Příčinu zatčení se při těchto jednáních nedověděla. Moje manželka nosila též balíčky s prádlem do věznice na Pankráci, kde je přejímal pracovník StB Pešek. Krátce před smrtí mého bratra přišlo jeho prádlo zkrvavené a potřísněné hnisem, část ho scházela. Jednoho dne nám bylo doručeno poslem oznámení, že můj bratr zemřel dne 19. 5. 1949 na Pankráci. Moje manželka navštívila neprodleně referenta StB Volfa, který jí sdělil, že bratr zemřel na degeneraci srdce. Když projevila pochybnosti o správnosti tohoto sdělení s poukazem na to, že bratr neměl nikdy srdeční potíže, ukázal jí Volf fotografii mého bratra v rakvi… Po tomto jednání v Bartolomějské ulici dal Volf zavést manželku na Pankrác k Peškovi, který jí vydal věci mého bratra… Na to jsme zašli společně s mou manželkou a dcerou Blankou do Pathologického ústavu, kde kustod vyhověl naší žádosti a ukázal nám mrtvé tělo mého bratra. Řekl nám, že měl zcela rozbitá záda a poškozené ledviny. Manželka odhrnula z bratrova těla roušku, která je zakrývala, a na celém levém boku v oblasti kyčelního kloubu bylo vidět rozsáhlou krevní podlitinu a na levé paži rozšklebenou tržnou krvavou ránu jdoucí téměř po celé délce paže od ramenního kloubu k loketnímu…“20
Mezi svědky, kteří se na Pankráci setkali s plukovníkem Lukasem, byl pan Ing. Václav Havel,21 který o okolnostech jeho smrti v roce 1968 bratrům Lukasovým řekl: „Po mém zatčení 31. března 1949 jsem byl převezen do cely věznice na Pankráci, kde bylo již pět jiných zatčených, mezi nimi i plk. gšt. Karel Lukas. Pan plukovník byl ve výborném zdravotním stavu a bezvadné mravní kondici. Svým jednáním příznivě ovlivňoval morálku všech uvězněných a současně udržoval kázeň na cele. Byl naprosto vyrovnaný a fyzicky i psychicky v naprostém pořádku. Během našeho společného pobytu na cele byl plukovník Lukas dvakrát předvedený k výslechům, z nichž se v pořádku vrátil. Avšak jednoho dne ráno byl odveden k dalšímu výslechu, z něhož se již do cely nevrátil. Toho večera jsme se od gonkaře dozvěděli, že byl plukovník Lukas přinesen od výslechu ve zbědovaném stavu a byl dán do cely č. 16. Nám bylo krátce poté nařízeno, abychom připravili všechny svršky plukovníka Lukase, které pak byly z cely odneseny. Následujícího dne se mi při odchodu na vycházku podařilo v nestřeženém okamžiku, během procházení kolem cely č. 16, navázat s plk. Lukasem spojení a to tak, že jsem před celou zadupal a zašeptal jsem: ,Tady Václav.ʻ Plk. Lukas mi na to odpověděl: ,Ti mi dali, pozdravuj všechny.ʻ Několik dní poté jsem se od gonkaře dozvěděl, že Karel Lukas zemřel.“22
Tou „jinou celou“, o níž se ve své výpovědi Ing. Havel zmiňoval, byla temnice, kterou již v té době obýval jiný vězeň – dvaadvacetiletý Leopold Hajíček, jenž uvedl: „Dne 4. května 1949 večer byl do mé cely dodán nový vyšetřovanec, který nebyl schopen chůze. Bez nosítek, prostým držením pod pažemi a za nohy jej přinesli tři příslušníci SNB za vedení vrchního strážmistra Františka Vinického a známé bestie – navoněného Peška. Novým vyšetřovancem byl plk. Lukas, jehož stav byl již na první pohled otřesný. Vězeň byl nedbale narychlo oblečen a na nohou měl pouze zakrvácené ponožky. Jeho boty nesl jeden z příslušníků SNB a vhodil je do cely. Na oděvu plk. Lukase nebyly známky krve, ale hlava nesla zřejmě známky ran a podlitin. Obličej zakrvácený, prošedivělé vlasy zplihlé do čela – proto na mě v první chvíli zapůsobil jako stařec před smrtí. Cela byla při příchodu plk. Lukase ,odtemněnaʻ a byl do ní strčen kavalec, na který jsem ho uložil. Já sám jsem totiž do té doby spal na holé zemi. Vrchní strážmistr Vinický ještě mezi dveřmi prohlásil: ,Starej se o něj, Poldíku, aby ti tady nezhebnul!ʻ V noci se stav plk. Lukase zhoršil, a tak jsem bušil na dveře a žádal jsem, aby zavolali lékaře. Po delší době se objevil Vinický, hodil do cely balíček aspirinů a řekl cynicky: ,To mu určitě pomůže!ʻ Druhý den plk. Lukase odnesli do jiné cely a teprve později jsem se doslechl, že ve vězeňské nemocnici zemřel.“23
Co se odehrálo s Karlem Lukasem onoho osudného 4. května 1949? Co způsobilo, že ráno odjel z věznice k výslechu zcela zdravý člověk a zpět na Pankrác se po několika hodinách vrací lidská troska neschopná chůze? Nechme vyprávět svědka nad jiné povolaného – plukovníka Lukase samotného. Jeho svědectví je zachyceno přibližně tak, jak jej sdělil svým spoluvězňům na cele č. 334, kam byl z temnice přenesen: „Výslech byl zahájen 4. května v 8 hodin a konal se ve staré budově státní policie v Bartolomějské ulici č. 6, v prvním patře, v kanceláři přednosty oddělení dr. Dorka-Běleckého… Výslechu asistovali členové Státní policie Kotlík, Honner a Vlček. Jediným předmětem výslechu, před nímž mi byly zavázány oči, byla otázka, jakým způsobem jsem byl ve spojení s generálem Liškou, který dlí toho času v Londýně.24 Poté co jsem neodpověděl, byl jsem postupně týrán následujícím způsobem: ,Hra na medvědaʻ (odborné označení StB). Se zavázanýma očima jsem byl nucen chodit v kruhu, přičemž kolem mne stálo asi šest neznámých členů StB, kteří mě střídavě bili obušky po celém těle. Poté jsem byl nucen poskakovat po špičkách, čímž se napjaly svaly na lýtkách, přes které jsem pak byl tlučen. Asi po pětiminutové přestávce, která byla mi dána na rozmyšlenou, zda chci vypovídat, jsem si musel kleknout na židli a opřít se rukama o opěradlo. Nohy mi byly poté pevně přivázány k židli. Na to jsem byl bit obušky do chodidel a to střídavě podél a napříč. Rány obušky do konce prstů mi strhávaly nehty… V průběhu tohoto týrání jsem několikrát omdlel a byl jsem poléván studenou vodou. Proto si již dále nepamatuji na postup dalšího mučení. Vím pouze, že jsem dostával rány na různá místa těla, zejména do hlavy a do žaludku. Celé týrání s několika pětiminutovými přestávkami trvalo asi čtyři hodiny.“25
Na Pankráci nebyla Karlu Lukasovi přes naléhání spoluvězňů déle než dva týdny (!) poskytnuta žádná lékařská pomoc, třebaže bylo od samého počátku jasné, že je jeho stav velice vážný. Teprve v ranních hodinách 19. května 1949 byl narychlo přenesen do vězeňské nemocnice, kde krátce nato zemřel. Na jeho smrt a její ohlas v řadách bývalých vojáků naší armády na Západě po letech zajímavě vzpomínal PhDr. Tomáš Haišman, syn Lukasova blízkého spolupracovníka štábního kapitána Ing. Jana Hajšmana: „S mými rodiči se plukovník Lukas poznal v USA, kde můj otec působil jako jeho pobočník na naší ambasádě. Společný dlouhodobý pobyt v zahraničí je sblížil. Velice dobře si rozuměli a rodiče o něm hovořili jako o nesmírně sympatickém a příjemném člověku. Oceňovali především jeho ryzí charakter, mimořádný rozhled, a to zdaleka nejen ve vojenských otázkách, ale i to, že si vždy dělal na věc svůj vlastní názor a nenechal se nikým a ničím v záporném slova smyslu ovlivňovat. Byla to zkrátka osobnost. Rodiče se z USA do Prahy vrátili teprve v roce 1948, tedy o rok později, než Karel Lukas. Přestože měli tu možnost, nechtěli v Americe natrvalo zůstat. Chtěli žít doma. Otec navíc v té době politicky inklinoval spíše nalevo, čímž se ocitl na protější straně politického spektra než můj dědeček Jan Hajšman, který byl národní socialista, a starý ,mafiánʻ z let první světové války. Po návratu ze Spojených států se však u rodičů dostavilo rychlé vystřízlivění. Poměry doma, tak jak je zde nalezli, byly na hony vzdálené tomu, co si představovali. Domnívám se, že se na jejich prozření nebo alespoň určitém nahlodání toho prvotního nadšení osobně podílel i Karel Lukas, kterého si oba velice vážili a jehož již našli vyhozeného z armády. Domnívám se, že už sám tento fakt musel vést otce k zamyšlení nad tím, co se to v jeho vlasti děje. Přestože byl Karel Lukas vyhozený důstojník, stýkali se spolu i nadále, a to bez jakýchkoliv předsudků i bez ohledu na eventuální nebezpečí, které jim v souvislosti s tím mohlo hrozit. Pojilo je úzké přátelství, do kterého si politiku nechtěli nechat míchat. Lukasova náhlá násilná smrt a především její způsob znamenala pro mého otce těžký duševní otřes. Šok, ze kterého se jen obtížně vzpamatovával. Byla to obrovská rána jeho přesvědčení, kvůli které prohlédl a uvědomil si zrůdnost toho, čemu až doposavad věřil. Dobře si pamatuji, že se mezi zahraničními vojáky tradovalo, že Píka a Lukas měli být takovými mementy pro ostatní. Jeden přišel z Východu, druhý ze Západu, jeden byl zlikvidován na základě politického obvinění, v případě druhého měla jeho smrt, je-li to tak možné říci, ekonomický podtext. Zkrátka jako by jim chtěl někdo velice důrazně naznačit, že si od teď nikdo z nich nemůže být jistý, kdy to dopadne i na něj.“26
Ve čtvrtek 26. května 194927 se na bubenečském hřbitůvku v Praze konal smutný pohřeb. Smutečních hostů se sešla jen hrstka. Kromě nejbližších příbuzných a několika rodáků se totiž až k hrobu nikdo nedostal. Několik mužů v civilu kontrolovalo příchozím občanské legitimace. Nad rakví krátce promluvil kněz. Ten den pohřbívali hrdinu dvou válek, rytíře francouzské Čestné legie, nositele americké Legion of Merit, tří československých válečných křížů a dalších šestnácti našich i zahraničních vyznamenání. Na následující dlouhá desetiletí zmizelo jeho jméno z našich dějin. Společenského uznání se Karel Lukas dočkal teprve v srpnu 1990, kdy byl posmrtně povýšen do hodnosti generálmajora a následně prezidentem republiky vyznamenán Řádem Milana Rastislava Štefánika. Jeho vrazi nebyli nikdy potrestáni…
Otázky na konec:
- Pokuste se vžít do situace generála Lukase před komunistickým pučem. Upřímně zkuste zvážit, zda byste se v té době vrátili ze Spojených států do Československa, nebo později z Československa uprchli? Jak hodnotíte generálovo rozhodnutí? Je potřeba mít též na paměti, že nebylo zcela jasné, že Československo padne do područí komunismu.
- Co se stalo generálu Lukasovi při zatčení od StB osudným?
- Nešťastným událostem, které postihly i generála Lukase, předcházelo období nazýváno „třetí republika“. Pokuste se zhodnotit vlastnosti tohoto režimu. Jednalo se skutečně o demokratické uspořádání společnosti?
- Bylo podle vás možné zabránit únorovému puči roku 1948? Jaké poučení si z těchto událostí můžeme vzít dnes?
Seznam použitých pramenů
Archiv bezpečnostních složek (ABS), V-6387 MV.
Národní archiv Praha, archiv ÚV KSČ, fond 100/1 – svazek 51, archivní jednotka 437, s. 179.
Rodinný archiv rodiny Lukasovy a archiv autora.
VM Šumperk, Pozůstalost Karla Lukase.
VÚA-VHA, Čs. vojenská správa (ČSVS) Francie, karton č. 6, 61/C II/1b/1/6.
VÚA-VHA, fond 19-1-51.
VÚA-VHA, fond Kvalifikačních listin.
VÚA-VHA, fond Poslužných legionářských spisů.
VÚA-VHA, fond Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) 1937.
VÚA-VHA, Kmenový list Karla Lukase.
Reference
1 Zájemce o podrobné informace o životních osudech Karla Lukase, jeho službě v čs. legiích, v čs. prvorepublikové armádě a za druhé světové války odkazuji na svou studii „Generálmajor Karel Lukas (16.2.1897–19.5.1949)“ publikovanou v Historii a vojenství 2001, č. 4, s. 883–922.
2 Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, Praha (dále jen VÚA-VHA), fond Poslužných legionářských spisů, Poslužný legionářský spis Karla Lukase (č. 772522).
3 VÚA-VHA, fond Kvalifikačních listin, Kvalifikační listina Karla Lukase a záznam rozhovoru autora s paní Marií Žižkovou (dcerou armádního generála Ludvíka Krejčího) 17. 8. 1991.
4 VÚA-VHA, fond Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) 1937, 46-2/8. Pod touto signaturou je uložena velmi obsáhlá Lukasova „Zpráva o stáži u pevnostních vojsk ve Francii“ (MNO čj. 23.861/Taj.hl.št.ŘOP 1937) obsahující velké množství zajímavých postřehů a návrhů vypovídajících mnohé nejen o francouzských pevnostních jednotkách, ale i o osobě autora samotného. Lukasově stáži ve Francii a některým jeho podnětným myšlenkám jsem se podrobněji věnoval na stranách 842–845 své studie „Francie a opevňování Československa ve třicátých letech“ In: Historie a vojenství 1999, č. 4, s. 814–847.
5 VÚA-VHA, Kmenový list Karla Lukase a záznam rozhovoru autora s plk. Mikulášem Guljaničem 9. 11. 1990.
6 VÚA-VHA, Čs. vojenská správa (ČSVS) Francie, karton č. 6, 61/C II/ 1b/ 1/ 6. Pod touto signaturou je uložena obsáhlá Lukasova zpráva „Hlášení o táboře Gurs“ (II. odb. čj. 1234/39) z 20. 11. 1939. Kopie tohoto dokumentu se dochovala i v Lukasově pozůstalosti ve Vlastivědném muzeu v Šumperku (dále jen VM Šumperk). Tento mimořádně zajímavý dokument podrobně využil Jiří Friedl k sepsání studie „Španěláci z tábora Gurs“ In: Historie a vojenství 2000, č. 4, s. 806–827.
7 VM Šumperk, Pozůstalost Karla Lukase, Třístránkový rukopis projevu „28. říjen“.
8 VM Šumperk, Pozůstalost Karla Lukase, Deník Karla Lukase z pobytu na Středním východě.
9 VM Šumperk, Pozůstalost Karla Lukase, Rukopis hlášení škpt. Pravoslava Řídkého z 9. 12. 1942.
10 VÚA-VHA, fond 19-1-51, Hlášení pplk. Lukase z 28. 8. 1943 o přidělení k 5. pluku Royal Horse Artillery.
11 VÚA-VHA, fond Kvalifikačních listin, Kvalifikační listina Karla Lukase.
12 VM Šumperk, Pozůstalost Karla Lukase, Různé písemnosti vážící se k odjezdu Karla Lukase z USA zpět do Československa (účty za přestěhování, bližší informace o cestě z USA do Evropy).
13 VÚA-VHA, fond Kvalifikačních listin, Kvalifikační listina Karla Lukase.
14 VM Šumperk, Pozůstalost Karla Lukase, Policejní přihláška Karla Lukase do bytu jeho bratra ve vile Na Šafránce 22 v Praze XII.
15 Národní archiv Praha, archiv ÚV KSČ, fond 100/1 – svazek 51, archivní jednotka 437, s. 179.
16 VÚA-VHA, fond Kvalifikačních listin, Kvalifikační listina Karla Lukase, Kvalifikační popis za rok 1948 vypracovaný 23. 12. 1948 arm. gen. Zdeňkem Novákem, velitelem Vojenské oblasti 3 v Brně.
17 VM Šumperk, Pozůstalost Karla Lukase, Dekret MNO čj. 5.707-I./2. odděl. 1948 ze 7. 5. 1948.
18 VM Šumperk, Pozůstalost Karla Lukase, Průklep dopisu Karla Lukase z 24. 6. 1948.
19 Detailní informace mi v této věci poskytla manželka majitele domu, v němž Karel Lukas bydlel, paní Marie Malá a rovněž paní Vlasta Škochová, s jejíž rodinou sdílel plukovník Lukas tzv. rozdělený byt. S oběma jsem se opakovaně sešel v květnu, červnu a září 1991. Podrobné záznamy z těchto rozhovorů jsou v mém držení.
20 Dopis MUDr. Otto Lukase ministru vnitra ČSSR z 19. 6. 1968. Kopie průklepu uloženého v archivu rodiny Lukasovy v držení autora.
21 Otec bývalého prezidenta České republiky Václava Havla.
22 Dopis MUDr. Otto Lukase ministru vnitra ČSSR z 19. 6. 1968. Kopie průklepu uloženého v archivu rodiny Lukasovy v držení autora.
23 Záznam rozhovoru autora s panem Leopoldem Hajíčkem z 26. 7. 1991 a článek „Svědectví o gestapismu: Výpověď o umučení plukovníka Lukase“ publikovaný 16. 9. 1950 v New Yorských listech.
24 Toto obvinění obsahuje i trestní oznámení na Karla Lukase vypracované 1. října 1949, tedy déle než čtyři měsíce po jeho smrti. Archiv bezpečnostních složek (ABS), V-6387 MV.
25 Záznam rozhovoru autora s panem Leopoldem Hajíčkem z 26. 7. 1991 a článek „Svědectví o gestapismu: Výpověď o umučení plukovníka Lukase“ publikovaný 16. 9. 1950 v New Yorských listech.
26 Záznam rozhovoru autora s PhDr. Tomášem Haišmanem z 16. 7. 1991.
27 Úmrtní oznámení plk. gšt. Karla Lukase. Originál v držení autora.