PhDr. Martin Nekola, Ph.D.
Úvod
Petra Zenkla lze bez nadsázky označit za ústřední postavu československého exilu v USA po únoru 1948. Po celý plodný život následoval učení T. G. Masaryka, měl silné sociální cítění a neúnavně bojoval za svobodu a demokracii. Narodil se 13. června 1884 v Táboře. Po studiích na Karlo-Ferdinandově univerzitě a pedagogické činnosti na obchodní akademii v Karlíně se již před první světovou válkou zapojil do komunální politiky. Občané roku 1911 zvolili pracovitého Zenkla do karlínského zastupitelstva. Měl na starosti sociální agendu. Zasloužil se o výstavbu školek, jeslí, hřišť, starobinců, reorganizoval chudinskou péči. Pilnou prací na komunální úrovni se vypracoval do funkce karlínského starosty a po zrodu samostatného Československa začal působit na ministerstvu sociální péče, jako ředitel Ústřední sociální pojišťovny a především na pražském magistrátu, kde pomohl realizovat řadu významných projektů, například vybudování Ústředního sociálního ústavu hlavního města, tzv. Masarykových domovů (dnešní Thomayerova nemocnice). Jedno z nejmodernějších zařízení svého druhu v celé Evropě, čítající dvě desítky pavilonů na rozloze třiceti hektarů, bylo slavnostně otevřeno k desátému výročí založení republiky v říjnu 1928.
Prezident Masaryk si Zenkla, mimochodem svého někdejšího studenta z univerzity, vážil pro odborné znalosti a progresivní přístup k sociální problematice. Vrchol Zenklovy kariéry na komunální úrovni následoval 27. dubna 1937, kdy byl zvolen pražským primátorem. Pod jeho vedením by v klidnějších dobách býval zřejmě následoval nebývalý rozkvět metropole, výstavba moderních čtvrtí, nové kanalizace či tras elektrické dráhy. Místo toho se republika ocitla v ohrožení nacistickým Německem a budovatelské nadšení ustoupilo obraně demokracie. Své krátké angažmá ve vládním kabinetu během mnichovské krize na podzim 1938 Zenkl vnímal jako oběť, nikoliv ocenění poctivé práce. Krátce po německé okupaci byl zatčen Gestapem a celou druhou světovou válku strávil v koncentračním táboře Buchenwald.
Zápasy poválečné republiky
Z nacistického lágru Petra Zenkla vysvobodila v dubnu 1945, spolu s tisícovkami dalších, 3. armáda pod velením generála Pattona. Okamžitě byl převezen na léčení do Paříže a Londýna. Do Československa se vrátil 17. května a rovnou naskočil zpět do politického kolotoče. Ještě téhož dne byl na obnovovacím sjezdu národně socialistické strany v pražském paláci Lucerna jednomyslně zvolen jejím předsedou. Nacisté stranu s padesátiletou historií, s programem založeným na humanitní demokracii a vlastenectví, po celou první republiku považovanou za prodlouženou ruku Hradu, nemilosrdně rozprášili. Zenkl stál před nadlidským úkolem znovu vybudovat struktury strany a připravit ji na parlamentní volby v květnu 1946, zároveň se vrátil do funkce primátora. Mezi širokou veřejností měl pověst přesvědčeného demokrata, cítil podporu od prezidenta Edvarda Beneše, s nímž se znal od mládí, ale zároveň si uvědomoval, před jak těžkými úkoly stojí. Ukotvit národně socialistickou stranu v nových podmínkách, sestavit kvalitní program, modernizovat ideologii českého národního socialismu a vůbec vypořádat se s nastupující formou politického uspořádání, označovanou jako lidová nebo socializující demokracie, to znamenalo pro Zenkla velkou výzvu.
I on se musel vymezit vůči předválečnému systému, z něhož jako politik vzešel, a to tak, aby navázal na pozitivní stránky masarykovské republiky, ale zároveň otevřeně poukázal na její nedostatky a mohl si z nich vzít ponaučení pro sebe a celou stranu. Obecně se soudilo, že tzv. buržoazní demokracii, termín pro léta 1918–1938 používaný komunisty, který se ovšem vžil a dostal do politického slovníku většiny společnosti, oslaboval egoistický boj o moc, vše ovládající stranický duch a pokřivená morálka. Z toho mohla pramenit selhání vůdců, kteří se ocitali ve vleku oligarchie, finančníků a průmyslníků. V paměti občanů zůstávala rovněž černá vzpomínka na hospodářskou krizi třicátých let, bídu, nezaměstnanost a nedostatečnou sociální soudržnost společnosti. Cestu, jak se vyhnout sociálním a finančním kolapsům, nalezla poválečná elita v socializaci ekonomiky a nápravu někdejší politické krize spatřovala v systému všeobjímající Národní fronty. V ní sice byly zastoupeny všechny povolené politické strany, ale vnější opozice neexistovala.
Zenkl chápal nutnost širokých společenských reforem, kterou s sebou přinesl konec války. Úděl své strany viděl v ochraně Masarykova odkazu, v nalezení „zlaté střední cesty“, kompromisu mezi tradicí a evolucí, a v prosazení pozvolného vývoje, stojícího v kontrastu s komunistickými představami o revoluci a překotné změně společenského řádu. Na půdě pražského magistrátu, posléze Ústavodárného shromáždění a Úřadu vlády, všude Zenkl sváděl každodenní zápasy, aby zpomalil pronikání komunistů do všech sfér veřejného života republiky.
Ač si národní socialisté činili smělé ambice ve volbách zvítězit, v poválečných podmínkách neměli šanci vzdorovat drtivému tlaku KSČ a v měření sil skončili druzí s propastnou ztrátou 900 000 hlasů. Zenkl od května 1946 zastával funkci prvního místopředsedy vlády Národní fronty pod vedením Klementa Gottwalda. Národní socialisté měli v kabinetu ještě další tři ministry: Jaroslava Stránského (školství), Huberta Ripku (zahraniční obchod) a Prokopa Drtinu (spravedlnost). Již během předvolební kampaně bylo jasné, že Zenkl patří k nejobávanějším oponentům, a stal se proto rovněž terčem nevybíravé kampaně komunistického tisku. Propíralo se jeho krátké působení v pomnichovských vládách a dokonce šestileté věznění v Buchenwaldu. Šířily se fámy, že v táboře hrál s esesáky tenis, že měl vlastní pokoj a dva vězně jako sloužící, že jako kápo okrádal vězně o jídlo, že blahopřál nacistům k dobytí Paříže a tak podobně. Zenkl na kauzu reagoval mimořádně citlivě a vypracoval za pomoci tiskového odboru strany sáhodlouhou obhajobu, kterou jako seriál článků „Pravda zvítězí nad pomluvami“ na pokračování publikovalo Svobodné slovo, tiskový orgán strany.
Národní socialisté se iniciativně zapojili do přípravy vládního, tzv. Budovatelského programu, hlavně aby do něj navzdory KSČ prosadili úpravy týkající se zvýšené ochrany soukromého sektoru, stabilizace měny, zjednodušení daňové soustavy, zhospodárnění státní správy. Prosazovali rovněž zavedení parlamentních kontrolních mechanismů znárodněného průmyslu, pojišťoven a bank, přičemž požadovali soustředění se na rozvoj a perspektivu znárodněných odvětví. Při provádění pozemkové reformy kladli důraz na zásadu její další účelnosti. Obecně se strana smířila se zavedením řízeného hospodářství, které chápala jako záchranné opatření před poválečnou hospodářskou krizí. Nemělo ovšem zapříčinit likvidaci podnikatelského sektoru.1
Strana se opět ocitla na rozcestí. Směrem od převážně levicově orientované členské základny přicházel k vedení požadavek upustit od kritiky, byť konstruktivní, politických metod KSČ, a zaměřit se pouze na co nejotevřenější vládní spolupráci. Lidé z užšího vedení a v prvé řadě Zenkl však nehodlali polevit v obezřetnosti a byli připraveni postavit se vůči komunistům v řadě projednávaných otázek do opozice. Národně socialističtí předáci se v projevech a článcích stylizovali do role neohrožených ochránců demokratických zásad stále častěji od roku 1947, kdy se uvnitř Národní fronty prohlubovaly spory. Jedním z kritických témat bylo i přijetí tzv. Marshallova plánu. V červnu 1947 vláda Spojených států amerických ústy ministra zahraničních věcí George C. Marshalla oznámila záměr poskytnout štědrou hospodářskou pomoc těm evropským zemím, které se zaváží koordinovat svou poválečnou obnovu s ostatními státy a ve prospěch snazší integrace v budoucnu. Československá vláda o tématu poprvé jednala 24. června 1947 a ustavila šestihlavou ministerskou komisi, která kabinetu doporučila účast přijmout. Ministr zahraničí Jan Masaryk následně 1. července informoval vlády vítězných mocností a o tři dny později obdržel oficiální pozvánku k pařížské konferenci, jež se měla konat od 12. července. Vláda se 7. července usnesla, že na konferenci bude participovat. 9. července však delegace vedená Gottwaldem odletěla do Moskvy, kde na Stalinův nátlak musela přislíbit opětovné odvolání souhlasu zúčastnit se pařížských jednání. Tento moment bývá někdy považován za předstupeň k únoru 1948.
Zenkl se pokusil složitou situaci vysvětlit na veřejném shromáždění v Karlových Varech 20. července. Zopakoval, že národní socialisté vždy usilovali o to, aby Československo zůstávalo věrným spojencem Západu i Východu, přijímajícím výhody i nevýhody spojenectví se všemi důsledky. Držel se představ prezidenta Beneše o mostu a sbližování a prohlásil, že zejména v hospodářské oblasti a poválečné rekonstrukci Evropy není jiné cesty než upřímné spolupráce všech, a že evropský mír nelze budovat při existenci soupeřících mocenských bloků. Přesně to se však ve skutečnosti dělo. Lze se domnívat, že Zenklův projev sloužil pouze k uklidnění veřejnosti ve smyslu, že Marshallův plán byl strategicky odmítnut, aby to v budoucnu Československu přineslo mnohem lepší hospodářské výhody, zejména štědré dodávky potravin ze SSSR. Toto vysvětlení však bylo i ve straně přijato velmi rozporuplně a samotný řečník se s výroky vnitřně neztotožňoval. Pochopil, že demokracie utrpěla další prohru.
10. září 1947 se rozhořela tzv. krčmaňská aféra, když byly ministrům Masarykovi, Drtinovi a Zenklovi odeslány balíčky, označené jako parfémy, v jejichž útrobách se ovšem skrývala nástražná výbušná zařízení. Ani jeden z adresátů nebyl zraněn. Bombový atentát coby prvek politického boje se ve třetí republice objevil poprvé a velmi zčeřil hladinu, když vyšetřování ukázalo, že stopy vedou ke komunistické buňce ve vsi Krčmaň na Olomoucku. Zenkl se postaral, aby kauza nalezla náležitou odezvu v tisku a občané byli pravidelně zpravováni o pokrocích ve vyšetřování. Tlaky z ústředí KSČ naopak záměrně směrovaly kauzu do ztracena.
2. září 1947 rozhodla vláda Národní fronty o poskytnutí finanční pomoci rolníkům, zápasícím s důsledky sucha a neúrody toho léta. Spor se rozhořel zejména kolem výše úhrad na příplatky rolníkům a hrazení zvýšeného dovozu obilí a krmiv ze zahraničí. Bylo třeba získat částku okolo 6,5 miliard korun – komunisté tedy navrhli mimořádnou jedenáctiprocentní dávku z majetku 34 700 milionářů, který celkem přesahoval 50 miliard. Demokraté odmítli selektivní formu zdaňování, jenže KSČ spolu s odbory zavelely k propagandistické masáži v tisku s mottem „Ať platí bohatí“. Palcové titulky odkrývaly seznamy československých milionářů s výčtem „hanebných zisků na úkor zbytku společnosti“.
Nátlak a organizovaná demagogie znovu přinesly ovoce a vláda 21. října tzv. milionářskou dávku přijala. Zenkl v této souvislosti hovořil o mravní krizi Národní fronty a odmítl komunistické argumenty, že milionářská dávka předně postihla „šmelináře, kořistníky a všechny, kdo od války umělým navyšováním cen nahromadili lichvářské zisky“. Za cestu k rychlejšímu ozdravení hospodářství po ničivé neúrodě Zenkl označil důsledné osídlení pohraničí, nábor chybějících pracovních sil na venkově a navýšení výkupních cen zemědělských produktů, nikoliv šikanu určitých příjmových vrstev, kterým bude naloženo břímě za celý národ.
Zenkl si koncem roku 1947 uvědomoval hrozbu, skrývající se za komunistickým heslem „Za většinu národa“, jinými slovy úsilím o nadpoloviční většinu hlasů v příštích parlamentních volbách. Zároveň během svých veřejných vystoupení šířil přesvědčení, že KSČ ztrácí sympatie obyvatel a její zdánlivá dominance je pouhou Potěmkinovou vesnicí. Atmosféra ve vládě rychle houstla. Ministr vnitra Václav Nosek vnucoval nekomunistickým ministrům ochranku, běžně docházelo ke sledování a vytváření utajovaných kartoték policejních svodek o kontaktech a schůzkách význačných politických činitelů, samozřejmě Zenkla nevyjímaje.
Pod hladinou vlády Národní fronty vřel vážný spor a čekalo se brzké měření sil. Zenkl v čele protikomunistického tábora hledal zahraniční spojence. Často komunikoval s pracovníky americké ambasády v Praze, vítal americké delegace, přátelský vztah udržoval přímo s velvyslancem Laurencem A. Steinhardem. Strávili spolu minimálně jeden lázeňský pobyt, navzájem si vyměňovali pozvání na nejrůznější společenské akce, dlouhé hodiny dokázali debatovat o politice, historii, hudbě či literatuře. Zenkl se nerozpakoval se Steinhardtem do detailů rozebírat nedobré poměry mezi stranami Národní fronty, což velvyslanec následně zapracovával do svých pravidelných hlášení do Washingtonu D.C. Když předseda vlády Klement Gottwald obdržel darem od Stalina novou limuzínu, Zenkl údajně Steinhardtovi navrhl, aby prezident Truman stejným způsobem vyjádřil podporu demokratickým politikům. Ačkoliv byla tato příhoda posléze citována v komunistických propagandistických publikacích a měla dokazovat Zenklovu zrádcovskou povahu a politický diletantismus, předseda ČSNS návrh s limuzínou zmínil spíše v nadsázce jako příklad symbolického gesta, kterým by americká vláda veřejně ukázala, že ve střední Evropě ještě zcela nevyklízí pole. Krátce před Vánoci 1947 ovšem Steihardt odcestoval na zdravotní dovolenou do USA a v Praze se objevil znovu až 19. února 1948, kdy naplno propukla vládní krize.
Zenkl počátkem roku 1948 otevřeně označoval Národní frontu jako nástroj komunistického teroru. Dalším důkazem tohoto tvrzení byly personální výměny ve velení Sboru národní bezpečnosti, nařízené komunistickým ministrem vnitra Václavem Noskem. Ožehavá kauza vyústila 20. února v rezignaci dvanácti ministrů ze tří stran a v ochromení vlády. Zenkl patřil k iniciátorům demise. Považoval ji za poslední možnost záchrany československé demokracie, neboť se domníval, že komunisté se znemožní před veřejností a v dalším volebním klání pohoří. Ve vzduchu však viselo mnoho neznámých a okolnosti se během několika únorových dní nakonec otočily proti Zenklovi a jeho věrným. Veřejnost i političtí představitelé zůstali chvíli zmateni. Jako první se vzpamatovali komunisti a začali stavět akční výbory v závodech a vyzbrojovat dělníky. Zenklovi je vyčítáno, že v kritickou chvíli neučinil žádné velké veřejné vystoupení a nevyburcoval početné přívržence, Sokoly, legionáře, studenty, všechny demokraticky smýšlející Čechoslováky.
Gottwald se přestal starat o chybějící ministry a obratně navrhl Benešovi pouhé doplnění vlády o spolehlivé lidi. 25. února 1948 zlomený Edvard Beneš přistoupil na Gottwaldovy návrhy na doplnění vlády. Petr Zenkl během týdne ztratil vše: ministerské křeslo, poslanecký mandát i předsednictví strany. Z nejpopulárnějšího politika v zemi se stal během týdne psancem, reakcionářem a vyvrhelem, čekajícím v domácím vězení na svůj osud.
V dalších měsících jej přes den i v noci hlídalo celkem dvanáct strážců. Chodili s ním na nákupy, k holiči, na procházky do parku. Nový režim ještě nebyl natolik silný, aby si dovolil takovou osobnost uvěznit. Doba politických procesů a honu na politické oponenty se však blížila. Zenkl musel pryč. Věděl, že řada jeho přátel a kolegů už odešla do zahraničí a začíná formovat protikomunistický odboj. Ve čtyřiašedesáti letech se i jemu s manželkou Pavlou podařilo 7. srpna 1948 utéci na Západ. Milovanou vlast opouštěl ukryt v kufru vozu americké ambasády. Mimořádně riskantní operaci řídila zpravodajská služba CIC.
Závěr
Ve věku čtyřiašedesáti let se Zenkl ocitl v exilu v USA, kde se shromáždila řada uprchlých politiků, vědců, umělců, diplomatů, demokraticky smýšlejících Čechoslováků. Domnívali se, že vyhnanství je pouze dočasné. Počítali s brzkým ozbrojeným střetem mezi USA a SSSR. 25. února 1949 vznikla Rada svobodného Československa jako jednotný orgán exilu a Zenkl se postavil do jeho čela. Přízrak únorové porážky se však vznášel ve vzduchu, frustrace, strach a vyřizování starých účtů mezi představiteli jednotlivých stran postupně rozleptaly činnost Rady. Stárnoucí Zenkl čelil permanentním útokům oponentů a propagandy, zároveň přednášel, promlouval na vlnách Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Evropa, cestoval po světě, psal, pomáhal uprchlíkům, vešel i na mezinárodním poli ve známost jako odhodlaný bojovník proti komunismu. Byl členem řady exilových organizací, včetně tzv. Shromáždění porobených evropských národů (Assembly of Captive European Nations – ACEN), které vzniklo roku 1954 v New Yorku jako „stínová“ OSN. Zastoupení v ní mělo devět národů střední a východní Evropy, které sdílely stejný neradostný osud v podobě sovětské dominance. ACEN Zenklovi poskytl ideální platformu pro varování západní veřejnosti před komunismem a sovětským kolonialismem.
Petr Zenkl prožil plných dvacet sedm let v emigraci a místo zaslouženého odpočinku pracoval dál pro národ, bez vyhlídek na hmatatelný úspěch a návrat domů. Byl bezdětný, avšak pocházel z deseti sourozenců a zejména na jihu Čech měl rozvětvené příbuzenstvo, které komunistický režim tvrdě perzekuoval. Rovněž nemálo bývalých kolegů a přátel skončilo ve vězení, blízká přítelkyně a spolupracovnice, poslankyně Milada Horáková na popravišti.
Dramatik Václav Havel na jaře 1968 navštívil USA. Součástí jeho cesty bylo i natočení rozhovorů s předními poúnorovými exulanty. Ve washingtonském bytě pohovořil i se čtyřiaosmdesátiletým Zenklem. Vyhnanec a žijící pomník někdejší československé demokracie vyjádřil smutek nad osudem vlasti. Nevěřil v úspěch Pražského jara ani v obrodu komunismu. Přál si pouze jediné. Být pohřben v Praze. Nakonec se to vytrvalému bojovníkovi za svobodu, který zemřel 3. listopadu 1975 v Severní Karolíně, splnilo. Ostatky manželů Zenklových byly převezeny z Českého národního hřbitova v Chicagu a při pietním aktu uloženy na Vyšehradě. 28. října 1991 také obdržel in memoriam Řád T. G. Masaryka II. třídy.
Seznam použité literatury
BRACKETT, Lewis: Petr Zenkl: Champion Anti-Communist. Chicago: Beseda J.V. Frič, 1956.
KAPLAN, Karel. Pět kapitol o únoru. Brno: Doplněk, 1997.
KOCIAN, Jiří. Československá strana národně socialistická v letech 1945–1948. Brno: Doplněk, 2002
LUKEŠ, Igor. Československo nad propastí. Praha: Prostor, 2014.
NEKOLA, Martin. Osobnosti poúnorového exilu. Praha: Naše vojsko, 2018.
NEKOLA, Martin. Petr Zenkl: Politik a člověk. Praha, Mladá fronta, 2014.
ZENKL, Petr. Mozaika vzpomínek. Olomouc: Centrum pro československá exilová studia, 1998.
Otázky na konec:
- Jak byste jednou větou popsali Petra Zenkla?
- Za jakou stranu Petr Zenkl kandidoval, a v čem se vymezovala vůči komunistům?
Reference
1 Kocian, Jiří: Československá strana národně socialistická; In: Politické strany : vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu v letech 1861–2004, Doplněk, Brno 2005, s. 1157–1158.