PhDr. Michal Pehr, Ph.D.
Úvodem. Helena Koželuhová a její životní příběh
Helena Koželuhová byla jednou z nejvýraznějších osob poválečné politické žurnalistiky, členka Československé strany lidové a obhájkyně principů svobody a liberální demokracie. Tehdejší tisk o ní psal jako o zářivém meteoru, který oslnil politickou scénu. Její příznivci ji nazývali „rytířem bez bázně a hany.“1
Ke svému veřejnému působení měla řadu předpokladů, a to především díky rodinnému zázemí, nesporné inteligenci a v neposlední řadě díky skutečnosti, že její manžel se po osvobození stal lidoveckým ministrem zdravotnictví.
Helena Antonie Koželuhová se narodila 7. května 1907 v Brně ve středostavovské rodině. Její otec byl úspěšný právník, advokát, komunální politik, ale také podnikatel. Její maminka Helena Čapková, provdaná Koželuhová a později Palivcová, byla sestrou bratří (tj. Josefa a Karla) Čapků.
Bez nadsázky se dá říci, že celá rodina patřila ke kulturní elitě tehdejší společnosti. Otcovy podnikatelské úspěchy jí umožňovaly takřka bezstarostný život. Její dětství a mládí bylo krásné. Po gymnaziálních studiích v Brně se v roce 1925 rozhodla pro práva a pokračovala tak v rodinné tradici. Jako studentka navštívila Vídeň a Paříž, kde se zdokonalovala v cizích jazycích a především poznávala tamější kulturní život. V roce 1928 se po otcově smrti přestěhovala s matkou z Brna do Prahy a následujícího roku se seznámila s Adolfem Procházkou, mladým nadějným právníkem pocházejícím z vážené moravské katolické rodiny, se kterým po absolutoriu vybudovala úspěšnou advokátní kancelář. O rok později, v roce 1930, se za něj provdala a založila rodinu. Narodily se jim dvě dcery. Na první pohled idyla. Třicátá léta byla patrně její nešťastnější životní údobí. Měla rodinu, byla finančně zajištěná, účastnila se společenského života, ráda chodila do kaváren, četla (v rodině se traduje, že každý den přečetla jednu knihu) a v neposlední řadě s manželem cestovala. Navzdory hospodářské krizi podnikli v té době několik velkých poznávacích cest po Evropě. Koupili si také dům v Roztokách u Prahy, který se měl napříště stát jejich rodinným sídlem.
Pohoda a spokojenost měly ovšem záhy skončit. Nejtěžší etapa v životě Heleny Koželuhové nastala v souvislosti s rozbitím prvorepublikového Československa a následnou nacistickou okupací. Její strýc Karel Čapek zemřel v prosinci 1938. Citlivá duše spisovatele neměla sílu vzdorovat všem tragédiím doby. Její druhý strýc Josef Čapek byl nedlouho po německé okupaci zatčen a po celou dobu druhé světové války vězněn v koncentračním táboře. Krátce před osvobozením zemřel na pochodu smrti.
Neštěstí a válka doléhaly i na samotnou Helenu. Její manžel se zapojil do domácího odboje. Jeho činnost byla ovšem záhy prozrazena, a aby se vyhnul zatčení, volil nakonec v lednu 1940 odchod do exilu. V Paříži a později v Londýně se Adolf Procházka aktivně zapojil do aktivit československého exilu. Stal se právním poradcem londýnské exilové vlády a později ho Edvard Beneš 4. února 1942 jmenoval předsedou Právní rady, která připravovala návrhy prezidentských dekretů.
V té době však Helena Koželuhová sváděla jiný boj. Snažila se zachránit sebe a svoje děti ze spáru nacistické bestiality. Nacistům tvrdila, že ji manžel opustil a že neví, kde se zdržuje. V roce 1942 však byla jako manželka význačného činovníka zahraničního odboje zatčena a znovu vyslýchána Němci. Odvezli ji do Terezína. O děti se v tu dobu starala babička Helena (sestra bratří Čapků) i širší rodina a přátelé. Helena Koželuhová se snažila nacisty přesvědčit, že se svým mužem již nemá nic společného, že ji opustil a ona se rozhodla znovu vdát za svého přítele, architekta Ing. Jiřího Wilda.
Byl to fingovaný sňatek, ale nacisté tomu příliš nevěřili. Aby ze sebe novomanželé Wildovi setřásli pozornost Gestapa, přestěhovali se do Bratislavy. Jiří Wild přijal nabídku slovenského ministerstva dopravy, které mělo zájem o české inženýry a architekty. Na Slovensku prožili i Slovenské národní povstání. Wild spolupracoval s partyzány, a proto se celá rodina přesunula na povstalecké území, odkud mohla alespoň poslat do Londýna zprávu o tom, že ona a děti jsou naživu.
Po porážce povstání se Helena s Wildem a dětmi za dramatických okolností vrátila zpět do Bratislavy. Odtud se na jaře 1945 přestěhovali do Prahy, kde nakonec prožili Pražské povstání a posléze návrat československé vlády, jejímž členem byl nečekaně i její manžel Adolf Procházka. Následně došlo k setkání obou manželů, obnovení původního manželského svazku a k rozvodu Heleny a Jiřího Wilda. Pětileté odloučení ovšem nezůstalo bez následků – předválečné harmonické soužití se už nepodařilo obnovit.
Po válce. Nejslavnější éra Heleny Koželuhové
Helena Koželuhová zažívala po osvobození své nejslavnější údobí. Začala publikovat v lidoveckém tisku a velmi rychle slavila úspěchy. Její styl byl jednoduchý a srozumitelný široké čtenářské obci. V mnohém připomínal styl jejího strýce Karla Čapka. Uměla jasně a srozumitelně psát i o těch nejsložitějších problémech. Navíc neopomíjela obyčejné lidi. Dovedla jasně definovat problémy dobové společnosti, jež mnozí tabuizovali, a získávala si tím neobyčejnou popularitu. Její příznivci ji začali familiárně oslovovat Naše Helenka.
Všímala si nejrůznějších dobových negativních projevů. V jednom ze svých úvodníků napsala: „Chci být přímluvčím, aby tato krásná fráze (fráze ‚nebude trpěno‘ – pozn. autora), stejně jako jí podobné ‚bude smetena‘, ‚odstraněna‘, ‚vymýcena‘ apod. vypadly zatím z našeho řečnického a novinářského slovníku.“2 Tehdejší tisk totiž velmi často v duchu úderných komunistických hesel používal tyto termíny. Všechny se dotýkaly tzv. reakce a starých pořádků. Vše mělo být vymýceno, smeteno a odstraněno. Naproti tomu HK připomínala, že ne vše staré bylo špatné.
Milovala svůj rodný jazyk a měla dar lehké ironie, se kterou dokázala nemilosrdně tepat dobové nešvary. Ve svých textech se často zamýšlela nad tím, co se to vlastně děje v době obnovy československého státu. Na tuto revoluční dobu se dívala značně kriticky. Obhajovala znovuobnovování právního státu a obnovu demokratických institucí. Věnovala se celé řadě otázek a do jisté míry bořila mýty, o čem má a může česká žena psát po osvobození. Narušovala tak tradiční představy o tom, že žena je nejlepší jen jako chůva.
Odmítala totalitu v jakékoliv, byť skryté podobě. Poukazovala na touhu některých jedinců a politických stran ovládat společnost. Zvlášť známým se stal její úvodník z května 1946 s názvem „Sladko je vládnout“, v němž krásně popsala touhu po moci: „Jednou z nejhroznějších a nejzhoubnějších lidských vlastností je touha po moci. Všechny války, všechny nenávisti a závisti, všechen útlak pochází z ní. Snad nikdo není docela imunní proti jejím svodům, jsou však a zůstanou hotoví dravci, jejichž jedinou a vůdčí vášní je právě touha po moci. To jsou ti nejhorší ničitelé lidského štěstí. Nedbají, že šíří a zasévají zlo, jen když dojdou alespoň trochy uspokojení své vládychtivosti. Žádná cesta jim není dosti špinavá a žádná nepřekonatelná. A nejhorší při tom je, že většina těchto mocibažných halí svou sobeckou touhu do nejlesklejšího roucha dobrých úmyslů a zájmu národa, lidu a státu. Se vzácnou vynalézavostí a důmyslem přinášejí nové a nové důvody, proč oni a jen oni musí vládnout.“ A současně v tomto úvodníku definovala svoji snahu obhajovat svobodu a odmítat jakoukoliv nesvobodu a totalitu. „Bojujeme za svobodného, šťastného a rovnoprávného člověka. Nás neokouzlí a nezaslepí žádná sebelákavěji vypadající doktrína. Klidně se jí podíváme pod masku a zjistíme, komu má vlastně prospět.“3 Nelítostně tepala nejrůznější další negativní jevy. Kritizovala přílišné stranictví, které zatemňuje rozum. A posměšně nazývala poválečné strany „úplnými veličenstvy“.4
Helena Koželuhová se nebála věci nazývat pravými jmény. Poukazovala na slabosti a chyby poválečné doby. Například dobový pojem „lidová demokracie“ se stal námětem jednoho z řady jejích úvodníků, který příznačně nazvala „Zapomínaný lid“. O „lidu“ se po válce hovořilo velmi často a toto slovo se stalo nedotknutelnou svátostí. Helena Koželuhová však vtipně poznamenala, že se o lidech sice hodně hovoří, ale zapomíná se na ně: „Kdyby se o lidu tolik nemluvilo, ale žádalo se o jeho rozhodování. Nebo snad lid nejsou už všichni lidé, občané tohoto státu, kteří dosáhli určitého věku a nedopustili se určitých trestných činů, nýbrž jen určití lidé, určitých předem určených názorů?“5
Chtěla, aby lidé přemýšleli a aby byli svobodní při svém rozhodování. Obhajovala svobody, obhajovala demokracii: „Ironisovat demokracii, jak se to dnes stává stále častěji a častěji, je zcela neprominutelné. Demokracie je nezadatelné právo, jehož se nikdo nemůže vzdát a nikdo je nesmí bagatelizovat, tím méně ti, kteří mají vedoucí funkce.“6 V tomto případě mířila svou kritikou na Antonína Zápotockého.
Obhajovala také svobodu názoru. Vadilo jí, že některé názory byly brány jako ty jediné správné. Prohlašování jinak smýšlejících lidí za „plevel“ nebo jejich označování za reakcionáře jí bytostně vadilo. Dalo by se říci, že byla příznivkyní klasické demokracie bez přívlastků. „Demokracie nestaví modly, jež by byly nedotknutelné. Zná jen vůli lidu, tj. všech občanů. Vše se může změnit, přejí-li si to občané ve své většině. Je pravda, že občané musí poslouchat zákonů a nařízení, pokud si je nezmění, ale nemusí s nimi souhlasit. Jen to je demokracie a nic jiného.“ 7
V neposlední řadě pak hájila soukromé podnikání, které podle jejího názoru i přes znárodnění, které respektovala, muselo být nedílnou součástí společnosti. „Stát a jeho občané musí žít a k tomu potřebují zdravou a prosperující výrobu v celém rozsahu, jak nám zůstala.“8 Její podpora svobodného podnikání, vyzdvihování příkladu Tomáše Bati a dalších podnikatelů bylo v té době něco naprosto výjimečného. Mnozí živnostníci a soukromí podnikatelé měli konečně pocit, že se jich někdo zastal a nedívá se na ně jen jako na vydřiduchy. Nebylo pomalu týdne, kdy by neuveřejnila alespoň jeden článek v tehdejších novinách Lidové demokracii či v Obzorech. Jako by cítila, že možnost publikovat nepotrvá věčně.
Na mušku si brala i další jevy. Kritizovala tzv. revoluční přehmaty. Skrytě i otevřeně se pouštěla do soubojů s dominantními komunisty. Díky svému psaní se stala jakýmsi svědomím republiky. V jednom ze svých úvodníků to popsala velmi trefně: „Stávám se poslední dobou jakousi studnicí lidských bolestí a sběrnou stížností.“9 Jejím cílem byla demokratická svobodná společnost, kde se všem bude dařit lépe. V časech nadšení pro socialismus obhajovala soukromé vlastnictví a kritizovala narůstající byrokracii. Věc takřka nevídaná. „Nemyslíme na theorie, ale všímáme si osudu jednotlivého člověka. Každý člověk má svou hodnotu a právo svobodně a volně vyžíti svůj život. My se nedíváme na politiku jako na shromáždění nějaké moci se snahou připojiti k této moci moc kapitálu a lid ujařmit. My se nedíváme na drobné kapitalisty, zemědělce, živnostníky atd. jako na škůdce lidu, kteří chtějí kapitál ovládnout, a tím ovládnout i nás. Na ty, kteří nemají žádných schopností a ničeho se nedopracovali a chtějí míti moc, musíme se však dívat velmi bedlivě.“10
Velmi dobře si uvědomovala, že svými názory vyvolává rozruch. Svým způsobem ráda provokovala. A v mnoha článcích přiznávala, že ví, že jimi vyvolá hněv a bouři odporu. Ale nemohla jinak. Zajímala se o názory lidí a otevřeně říkala to, o čem byla bytostně přesvědčena. Na otevřenou kritiku jako by poválečné Československo vůbec nebylo připraveno. „Každá poněkud kritická poznámka k poměrům v naší republice byla vždy přijímána s nelibostí a odporem. Ten, kdo se odvážil míti nějaké námitky, řekněme proti rozsahu a tempu znárodnění a proti zásahům do obchodně odborného vedení v našich podnicích, byl označen za reakcionáře, který jde proti zájmům pracujícího lidu a chce podporovat zavrženíhodné kapitalisty.“11
Její publicistický úspěch samozřejmě vyvolal řadu reakcí. Měla obrovskou skupinu ctitelů a podporovatelů, ale také hodně kritiků, kteří jí úspěch záviděli, ať už je k tomu vedlo politické soupeření nebo fakt, že se jednalo o ženu. Do skupiny kritiků patřili především komunisté a jejich příznivci.
Její konec jako populární žurnalistky, nastal po volbách v roce 1946. HK se totiž pokoušela o proměnu stranického vedení poté, co lidovci skončili až na třetím místě za komunisty a národními socialisty. Tehdejší vedení lidové strany však prosadilo její vyloučení na rozdíl od jejího manžela, který i nadále zůstal ministrem zdravotnictví. Oficiálně celá věc byla v podstatě komentována tak, že nedodržovala stranický program. Ve skutečnosti se však jednalo o klasický boj o moc a vliv ve straně. Následně byla zbavena poslaneckého mandátu na základě bianco podepsané rezignace. Tato praxe poslaneckých reverzů přetrvávala z doby první republiky, kdy stranická vedení využívala těchto bianco podepsaných rezignací jako jisté formy nátlaku na své poslance, aby byli poslušní vůči svým představitelům. Předválečná praxe byla zachována i v roce 1946: kdo chtěl kandidovat, musel před volbami podepsat nedatovanou rezignaci, která posloužila v případě „neposlušnosti“ poslance. A to se stalo i u Heleny Koželuhové, jež byla posledním případem takto použitého poslaneckého reverzu.
Její vyloučení v létě 1946 vyvolalo v ČSR velké protesty. Koželuhová na svoje vyloučení reagovala dokumentem nazvaným „Několik poznámek k mému vyloučení ze strany“: „Program strany lidové je nekonfesijní, avšak postavený na křesťanské morálce, nesocialistický, nýbrž sociálně reformní. Toto je program a my všichni, máme-li býti pravými příslušníky strany a neodchylovat se od něj, musíme jej přesně dodržovat […]. Co nám přikazuje zásada křesťanské morálky v našem programu? Přikazuje nám, abychom v politice a právě v politice, která není nic jiného než služba bližnímu, plně dodržovali nejvznešenější lásku k bližnímu. To znamená, že první příkaz lidové strany je poctivá a nezištná služba všem lidem, občanům a straníkům. Je to služba národu a státu. Z ní plyne zásada lidské rovnosti a humanity. Nemůžeme proto být nedemokratickými. Všichni, kteří politicky pracují, si musí býti vědomi, že jejich postavení jim nedovoluje poroučet, nýbrž přijímat příkazy a vykonávat je. Všichni si musí býti vědomi, že musí pokorně a pilně pracovat a ne nadřazeně nad straníky rozhodovat. Tato pilná práce je příkaz morálky, pravé křesťanské pokory. Nelze zanedbávat tento svěřený úkol, protože by to bylo nekřesťanské. Tato práce žádá celého člověka, který má nadto odvahu k pravdě. Je nutno, abychom si toho byli vědomi, neboť jinak bychom se ocitli v rozporu s programem. Nikdo nás nenutí, abychom pracovali politicky a přijímali mandáty. Přijímáme-li je však, pak přejímáme závazek, že příkazy plnit musíme. Kdo se bojí a vymlouvá se, že je pravda netaktická, nechť jde do jiné strany a ne do strany lidové, jejímž základem je křesťanská morálka, která nedovoluje lež a nedovoluje zbabělost. Program lidovců nedovoluje něco jiného dělat před volbami a po volbách. Není jistě lehké poslouchat všechny mravní příkazy našeho programu, nicméně obětavá služba bližním, odvaha k pravdě a odpor proti lži jsou těmi nejdůležitějšími základy, jež musíme dodržovat. V nich je největší hodnota našeho programu.“12
Svoje teze ovšem neměla šanci prezentovat na veřejnosti ani na jakémkoliv stranickém fóru. Přesto její vyloučení vyvolalo velké pozdvižení. Především lidovecká mládež, řada místních organizací a některé okresní i krajské organizace otevřeně protestovaly. Ozýval se požadavek na svolání mimořádného sjezdu. Řadu protestů dostávalo také ústředí lidové strany i tehdejší předseda Jan Šrámek. Vedení strany muselo nakonec vynaložit značné úsilí, aby situaci uklidnilo. Mnozí tehdy doufali, že se vše časem uklidní, a že se bývalá poslankyně bude moci po nějaké době vrátit jak do strany, tak k novinařině. Za necelé dva roky se tak ovšem nestalo. Rychleji přišel únor 1948 a s ním fatální změny.
Těžký život v exilu
Helena Koželuhová se po svém vyloučení nakonec věnovala společenskému životu. Chodila do společnosti, hrála bridž, korespondovala se svými přáteli a obdivovateli. Psala detektivní příběhy. A zůstala v ústraní. Komunisté o ni ovšem neztráceli zájem. Podezřívali ji, že se nevzdala svých ambicí. Její aktivity sledovala tehdy rodící se Státní bezpečnost, která se obávala, že Helena Koželuhová bude chtít založit tzv. pátou občanskou stranu. Tato strana se měla stát útočištěm příznivců zakázaných stran a opozičních sil uvnitř povolených stran (tj. lidovců a národních socialistů). K ničemu podobnému ovšem nedošlo. Z Heleny Koželuhové se nakonec stala „pouhá“ manželka pana ministra, jež většinu času věnovala společenským kontaktům.
Velmi záhy proběhly únorové události 1948. Její manžel byl jedním z těch, kteří na protest proti komunistickým snahám o ovládnutí společnosti podal demisi, kterou prezident republiky Edvard Beneš přijal 25. února 1948. Během několika málo dní se její dosavadní život zhroutil.
Koželuhová byla nucena s rodinou emigrovat. Již 29. února 1948 se vydali ve společnosti několika přátel z kruhu lidovecké mládeže k šumavským hranicím. Jeli nejprve vlakem a několik posledních kilometrů šli pěšky. Útěk byl špatně připraven. Rozdělili se do několika skupinek. Přes hranice přešel nejprve Adolf Procházka. Na stopě jim však byla tehdejší policie. Nakonec se podařilo utéct i Heleně s mladší dcerou. Hranice překročila v podstatě s holýma rukama, protože ji po cestě zajistila policejní hlídka a ze služebny SNB se s dcerou dostala jen za pomoci lsti. Požádala, aby mohla jít s dcerou na záchod, který se nacházel na dvoře. Nikdo je nehlídal a jim se podařilo odejít. Druhou dceru odvezli do Prahy a uvěznili. Jako mladistvá byla brzy propuštěna a svěřena do výchovy babičce, která musela podepsat, že jí zabrání v útěku. Do pražské vily rodičů se podívala již jen jednou, a to v policejním doprovodu, aby si mohla vzít osobní doklady. Vše ostatní komunisté zabavili a vilu již na jaře 1948 obýval komunistický ministr zahraničního obchodu Antonín Gregor. Dceři se pak podařilo emigrovat na podzim roku 1948.
Situace Heleny Koželuhové, podobně jako řady dalších poúnorových uprchlíků, byla zoufalá. Odcházela z vlasti bez peněz, bez majetku. Jedinou výhodou snad bylo, že s ohledem na své dřívější postavení nemusela do uprchlického tábora.
S manželem se však rozešla na začátku exilové anabáze. Adolf Procházka velmi rychle zakotvil v USA. Helena zůstala v Evropě. Podobně jako ostatní političtí uprchlíci i ona věřila, že dojde ke změně, a zapojila se do politické činnosti. Přebývala stále v Paříži. Spolupracovala s někdejším vyslancem Štefanem Osuským. Usilovala o spolupráci s dalšími emigrantskými skupinami. Byla činná v exilové národně demokratické straně. V té době se nejvíce angažovala v organizování časopisu Návrat, který měl být určen pro pravicově smýšlející emigranty. Jeho existence však byla pouhou epizodou, nedostávaly se prostředky.
V exilu se rovněž aktivizovalo i československé ženské hnutí. V Anglii a ve Francii vznikla Národní rada žen v exilu, jejíž předsedkyní se v říjnu 1949 stala právě Helena Koželuhová. Mimoto spolupracovala i s řadou charitativních organizací (např. spolkem Charita v Salcburku). V té době se rovněž neúspěšně snažila přivydělat jako spolupracovnice Svobodné Evropy.
Na obtížné situaci Heleny Koželuhové se podepisovaly těžkosti poúnorového exilu. Na rozdíl od předcházejících zahraničních akcí, které vedly ke vzniku, respektive znovuobnovení Československa, nebyl třetí odboj úspěšný. Exilové hnutí nemělo peníze, chyběl mu duch jednoty a vůdčí osobnosti, která by byla uznávána všemi, a především v zahraničí. Poúnorový exil si s sebou rovněž přinášel celou řadu problémů z minulosti, které se staly jádrem sporů. Byly to především nevyřešené česko-slovenské vztahy, poválečný zákaz pravicových (občanských) stran, otázka Podkarpatské Rusi atd. To vše se projevilo při organizování třetího odboje. V exilu tak nakonec podobně jako řada jiných Helena Koželuhová v podstatě živořila. Trochu jí vypomáhal Adolf Procházka, který jí každý měsíc posílal pár dolarů. Jinak byla odkázána na příspěvky od bohatších emigrantů a charitativních organizací, případně na honoráře. Její pokusy o podnikání nebyly úspěšné.
Komunisté jí i v cizině neustále sledovali, byli informováni o jejích problémech a snažili se ji přimět k návratu do Československa. Její jméno chtěli zneužít v přesvědčovací kampani, která měla dosáhnout toho, aby se co nejvíce emigrantů vrátilo ze svobodného světa do Československa. Hodně spoléhali na to, že bude vydíratelná, protože v Československu žila její stará nemocná matka, žije v ústraní, a že je finančně na dně. Helena Koželuhová však i přes svou těžkou situaci nabídky komunistických emisarů odmítla. Věděla totiž, co by pro ni návrat znamenal. Bylo jí jasné, že by ji v Československu nic dobrého nečekalo. Nemohla by psát. Nemohla by tvořit. (Příznačné je, že jeden ze spolupracovníků přesvědčující k návratu, nakonec v cizině zůstal.)
Útrapy, kterými Helena Koželuhová prošla, se odrazily i na jejím špatném zdravotním stavu a nakonec i předčasné smrti. Poslední léta svého života strávila nakonec i ona v USA, kam se přestěhovala začátkem 60. let. V Americe se nakonec úspěšně uchytila jako středoškolská učitelka jazyků na Dean Junior College ve Franklinu u Bostonu. V roce 1966 však u ní lékaři diagnostikovali rakovinu ledviny. Zhoubnému onemocnění podlehla o rok později, 6. května 1967, den před svými šedesátými narozeninami. Na jejím pohřbu řekl její přítel Jan Renner: „Kdyby se všichni političtí činitelé byli chovali tak statečně a nekompromisně, jako se chovala dr. Helena Koželuhová, ovládnutí naší vlasti jednou politickou stranou mohlo být zamezeno nebo ztíženo… Dr. Helena Koželuhová bojovala boj ztracený, protože byla skoro sama. Její odvaha a statečnost, její upřímnost měly by nám všem být zářným příkladem. Skláníme se v úctě před její svatou památkou.“13
Jeho slova byla více než příhodná. Helena Koželuhová byla výjimečnou ženou s těžkým osudem v nelehké době.
Otázky na konec:
- Helena Koželuhová se v některých svých pracích zabývala tzv. „lidovou“ demokracií, kterou často používali komunisté pro legitimitu své moci. Dnes máme naopak zaužívaný termín „liberální demokracie“. V čem se podle vás tento termín od lidové demokracie a od demokracie obecně liší? Jaké hlavní rysy má liberální demokracie, na kterých základech stojí?
- Dnes dobře známe organizovaný odboj proti nacistické okupaci. Připomínáme si u této příležitosti spoustu hrdinů. Proč se ovšem nedařilo odboji po únorovém puči? Odpovědi jsou již lehce naznačeny v textu, ale přesto se zkuste zamyslet na dalšími možnými příčinami. Zkuste i naznačit strategii, kterou byste na místě Heleny Koželuhové zvolili vy?
Seznam použité literatury
DRÁPALA, Milan. Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948. Praha: Prostor, 2000.
PROCHÁZKOVÁ-KASTNEROVÁ, Marta. S odvahou k pravdě: život političky Heleny Koželuhové Procházkové, neteře bratří Čapků. (Michal Pehr ed.). Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2019.
Lidová demokracie, roč. 1 (1945)
Lidová demokracie, roč. 2 (1946)
Národní archiv v Praze (NA Praha), fond Adolf Procházka
Reference
1 NA Praha, f. Adolf Procházka, sign 15-1/130, dopis Heleny Hávové-Hilgerové z 15. června 1946.
2 KOŽELUHOVÁ, Helena. Nebude trpěno. Lidová demokracie 1, 1945, č. 108, 16. 9., s. 1.
3 KOŽELUHOVÁ, Helena. Sladko je vládnout. Lidová demokracie 2, 1946, č. 112, 11. 5., s. 1–2.
4 KOŽELUHOVÁ, Helena. Straník neprodává svoji duši. Lidová demokracie 2, 1946, č. 118, 22. 5., s. 1–2.
5 KOŽELUHOVÁ, Helena. Zapomínaný lid. Lidová demokracie 2, 1946, č. 5, 6. 1., s. 1.
6 KOŽELUHOVÁ, Helena. Nejsme proti tomu… Lidová demokracie 1, 1945, č. 122, 4. 10., s. 1.
7 Tamtéž.
8 KOŽELUHOVÁ, Helena. Proti soukromému podnikání. Lidová demokracie 2, 1946, č. 14, 17. 1., s. 1.
9 KOŽELUHOVÁ, Helena. Kde není žalobce, není soudce. Lidová demokracie 1, 1945, č. 125, 7. 10., s. 1.
10 KOŽELUHOVÁ, Helena. Bojujeme a pracujeme pro člověka. Lidová demokracie 2, 1946, č. 119, 23. 5., s. 1.
11 KOŽELUHOVÁ, Helena. Rozpočet dokazuje. Lidová demokracie 2, 1946, č. 23, 27. 1., s. 1.
12 Několik poznámek k mému vyloučení ze strany. NA Praha, f. Adolf Procházka, sign. 15-1/130.
13 Záznam řeči Jana Rennera na tryzně za Dr. H. Koželuhovou 6. června 1967 v New Yorku. Kopii proslovu zaslal Jan Renner autorovi krátce před svou smrtí v lednu 2002.